Tři zlatá jablka

05.12.2019

Přehnané strašení dětí k českým mikulášským zvykům rozhodně nepatří. Dnes ale čelíme jinému extrému – obavě, že pohled na čerta dítě duševně poškodí. Mikuláš bez pekelníka je však jako topinka bez česneku.

 

„To je pan Buriánek, to je pan Buriánek,“ křičel jsem ze všech sil a zalézal pod postel. Pan Buriánek byl kamarád mých rodičů a každoročně vykonával u nás doma službu čerta během mikulášské nadílky. Jeho kolegy, také přátele našich, jsem v maskách svatého Mikuláše a anděla nepoznával, jeho však, přes všechno černidlo a rohatost, bezpečně ano.

                                                              Svatý Mikuláš z Myry

 

Alespoň od mých šesti let už to bylo jasné. Jenže, co naplat, možná to taky znáte: jakmile se na chodbě ozval hlas kravského zvonce a řinčení řetězů, zmocnila se mě podivná bázeň. Strašidelná i hezká zároveň. Žádný děs, kvůli kterému bych neusnul, ale jakési mrazení po zádech, které mi velelo skrýt se pod válendu a uniknout pohledu na toho umouněného běsa, bez ohledu na to, že jsem v něm poznával známého člověka. Snad v tom bylo to každoroční opakování a očekávání něčeho, co pak opravdu přišlo. Nevím. Prostě to fungovalo. Funguje to v českých zemích už sedm set let.

 

Mikulášské obchůzky jsou totiž jedním z našich nejstarších lidových zvyků vůbec. Máme je doloženy už ze 14. století a příliš se od oněch dávných let nezměnily. Ústřední postavou při nich vždy byl svatý Mikuláš, dobrotivý biskup roznášející dětem dárky. V jeho průvodu nikdy nechyběly také postavy anděla a čerta, které mají dětem připomenout, že dobré dary by si měly zasloužit a že za viny přichází trest. Mikuláš ztělesňuje Spravedlnost i Milosrdenství, proto se zlobivé děti dočkají v nadílce kusu uhlí nebo staré brambory, ale zároveň, neboť jsou už dost vyplašené čertem, dostanou nakonec i vytoužené sladkosti.

 

Ve starých zprávách čteme, že kdysi bývaly v Mikulášově doprovodu ještě další maškary, například figura smrtky nebo zlého řezníka, což byla postava odvozená z legend o svatém Mikuláši, časem se však ustálila klasická sestava Mikulášova „týmu“, kterou lze v podvečer 5. prosince dodnes potkat na beskydských vsích stejně jako na pražských Vinohradech.

 

Tradice je to překrásná a její kontinuita je až neuvěřitelná. Samozřejmě, tak jako u všeho, záleží na tom, kdo se jí chopí. I z minulých staletí máme zprávy o neplechách, které během nadílky způsobili nevhodně se chovající „maškary“. Přehnané strašení dětí k českým mikulášským zvykům rozhodně nepatří. Lidé, které na celé tradici zajímají právě jen ti čerti, jsou, slušně řečeno „za míň“. V současnosti se ale lze setkat i s opačným extrémem, s úzkostlivou obavou, aby se děti nevyděsily už z pouhého pohledu na čerta. Ale Mikuláš bez čerta a anděla, to je jako topinka bez česneku či tanec bez hudby.

                                                Mikulášská nadílka v podobě Josefa Lady

 

Ochránce dětí

 

Svatý Mikuláš (Nikolaus) byl reálnou historickou postavou. Žil na přelomu třetího a čtvrtého století a působil jako katolický biskup ve městě Myra v Malé Asii. Byl proslulý svou laskavostí  a štědrostí. Od raného středověku byl uctíván také jako ochránce námořníků a lidí od vody, protože podle jednoho vyprávění svou modlitbou utišil mořskou bouři. Proto najdeme jeho vyobrazení také na cechovním znaku českých vorařů. Především byl ale vždycky znám jako přímluvce a ochránce dětí.

 

K této Mikulášově roli se váží dvě legendární historky: První z nich je pěkně strašidelná. Vypravuje o tom, že jakýsi zvrhlý řezník zavraždil tři malé chlapce a chtěl je prodat na maso. Mikuláš zločin odhalil a nešťastné chlapce zázračně vzkřísil z mrtvých.

 

Druhá historka se naopak týká tří děvčátek. Jejich otec se prý těžce zadlužil a krutý věřitel chtěl jeho dcerky prodat do otroctví. O případu se dozvěděl svatý Mikuláš, a poslal proto chudým dívkám zlato, aby se mohly vykoupit. Jelikož nechtěl, aby se o jeho dobročinnosti vědělo, roznášel své dary v noci. První dívce schoval zlato do dřeváků, které stály před prahem jejího domu, druhé do punčochy visící na prádelní šňůře, třetí spustil zlato v košíku komínem do vyhaslého krbu. Všechny tyto motivy se pak odrážejí v různých formách mikulášských dárků. Zlato, které Mikuláš dětem poslal, mělo prý podobu tří zlatých jablek. Proto mívá svatý Mikuláš na různých sochách či obrazech v ruce košík s třemi jablky, a jablíčka by také neměla chybět v žádné mikulášské nadílce.  

 

Svatý Mikuláš byl ctěn na západě i východě, jeho svátek se slavil po celé Evropě. V každé zemi pochopitelně získal vlastní zvláštní podobu. V Bavorsku je Mikulášovým průvodcem strašidelný „Ruprecht“, v Rakousku zase čerti v děsivých vyřezávaných maskách, známí „krampusové“. V Nizozemsku tradičně doprovází Mikuláše jeho mouřenínský sluha a pomocník „černý Petr“ a děti chystají pro Mikulášova oslíka svazek mrkve.

            Také v naších zemích můžete stále častěji narazit na známého Kokakoláše

 

Santa Claus není Ježíšek

 

Z Mikulášova jména (německy zdomácněle Nikolaus = Klaus) vzniklo pojmenování Santa Claus, které se rozšířilo v anglosaském světě a dnes se na nás valí odevšad ve své deformované komerční podobě. Ve skutečnosti ale nejde o nikoho jiného, než o nám dobře známého Mikuláše. V 16. století vystupoval v severním Německu Martin Luther proti svátkům světců, tedy i proti svátku svatého Mikuláše. Jelikož však byla mikulášská nadílka oblíbeným lidovým zvykem, doporučil přenést ji na datum Vánoc, kdy se také rozdávají dárky. Postava dárkonoše tak postupně vyměnila oděv biskupa – tedy cípatou čepici, mitru a berlu, za červený šat lesního skřítka. Jméno však zůstalo.

 

Spojení mikulášské a vánoční nadílky v protestantských zemích způsobuje dnes v hlavách některých lidí zmatek. Možná jste už taky slyšeli někoho, jak ukazuje na obrázek Santa Clause a říká: Hele Ježíšek! No nevím, ale když si vzpomenu na slova známé české vánoční koledy „Ježíšku panáčku, já tě budu kolíbati…“ musím zapochybovat o zdravém rozumu takových lidí. Představa, jak kolíbají statného starce v červeném kožíšku, je vážně úsměvná. Tedy, stručně řečeno, Santa Claus není ani náš, ani Ježíšek, ale americký Mikuláš.

 

MY si ale ponechme toho svého. A tradiční výsadu českých dětí – zažít v prosinci nadílky dvě! První s návštěvou svatého Mikuláše, tu krásnou předehru a příslib Vánoc, a druhou, tu velikou, před vánočním stromkem a jesličkami.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

24.6.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon