Tradice svátku Tří králů

06.01.2020

Tři králové nejsou smyšleným doprovodem vánočních svátků. Jde o skutečné historické postavy. Po staletí až dodnes se však o tom, kým skutečně byli, odkud přišli a jak se jmenovali, vedou docela zajímavé spory.

                                                                                                                    

Kolem svátku Tří králů (6. ledna) potkáváme na ulicích trojici dětských koledníků s papírovými korunami na hlavách. Vyzpěvují o tom, z jakých dálav přicházejí a že míří do Betléma, poklonit se narozenému Ježíškovi. A také můžeme leckde vidět na ostění nade dveřmi křídou napsané tajemné litery K+M+B  (případně latinskou verzi týchž hlásek C+M+B) a vedle nich letopočet právě načatého roku – neklamný to důkaz o návštěvě tříkrálových koledníků. Víme ale opravdu, co tato starodávná tradice znamená?

                                                                 Klanění tří králů

 

Obchůzky tří králů mají trojí funkci: Jednak odkazují k evangelnímu příběhu o tom, jak urození mudrcové z Východu přinesli v chodbě narozenému Ježíškovi vzácné dary. Dále to je pro koledníky příležitost k drobnému výdělku, ať už ho vybírají pro sebe, nebo, jak je v posledních letech naštěstí obvyklejší, pro různé charitativní účely. A konečně příchod tří králů má navštívenému domu zajistit štěstí a požehnání na celý nadcházející rok. Proto s sebou ti opravdoví koledníci nosí lahvičku se svěcenou vodou, kterou stavení vykropí a posvěcenou křídu, kterou vpíší ona výše zmíněná písmena nade dveře. A případně mají i doutnající kadidlo, jehož slavnostní vůně má zahnat od domu veškerou nečistotu. Ta tři písmena napsaná nesou dvojí význam: jednak jsou zkratkou latinského požehnání domovu Christus mansionem benedicat (Kriste, požehnej tomuto domu) a jednak značí počáteční litery legendárních jmen tří králů: Kašpar, Melichar a Baltazar.

 

Vyšla hvězda

 

České země mají mimořádnou tradicí lidového betlemářství. Tolik půvabných variací na dané téma snad nemá v Evropě obdoby. Aranžované krajinné scenérie, připomínající spíše různé kouty naší vlasti než krajinu starověké Palestiny, výstavné „město betlémské“ v pozadí, jeskynní stáj s Josefem a Marií sklánějícími se nad Jezulátkem v jesličkách, a samozřejmě zástupy pastýřů a darovníků, jejichž svérázné typy jako by si do Betléma odskočily z nějaké naší vsi na Chodsku, Hané či Valašsku (však všelijaké ty Mikše, Vávry, Ondráše a Matóše známe z textů našich koled i jménem).

 

A samo sebou, tři králové, se svým parádním doprovodem, tropickým zvěřincem a nákladem darů. Když jsem byl malý, dokázal jsem figurky z našeho domácího kartonového betléma „studovat“ celé hodiny. A nejraději právě ty krále. Bělovousého Kašpara s evropskými rysy, který přijel na bílém koni, jak v kleče klade před Ježíškovy jesličky truhlici plnou zlata, Melichara, krále Arábie, uvazujícího ke kmeni palmy svého velblouda, aby předal narozenému Spasiteli vzácnou myrhu, a mouřenínského krále Baltazara, který se v tom našem domácím Betlémě honosil nejpočetnějším zástupem služebníků, a především překrásně vystrojeným slonem.  Zkrátka a dobře, zástupci veškerého lidstva. Toto pojetí se ustálilo během středověku a jeho zřetelná symbolika k nám promlouvá srozumitelným hlasem dodnes. A nad tím vším – zářící betlémská hvězda. Za její tradiční představu je opět zodpovědný středověk a jeho výtvarné umění. Identitu „pachatele“ tentokrát dokonce známe, je jím italský malíř Giotto di Bondone, který jí jako první vtiskl podobu komety. Fresku Klanění tří králů maloval v roce 1304, kdy byl pozorovatelný průlet Halleyovy komety a Giotto se tímto jevem nechal inspirovat.

                                                                    Cesta tří králů

 

Matoušovo evangelium líčí, že tři mudrcové vyčetli z postavení hvězd brzké narození Spasitele. Pak se jim zjevila zvlášť zářivá hvězda, která je dovedla z jejich vlasti do Betléma. Mnozí astronomové se pokoušeli identifikovat v této hvězdě nějaké známé těleso či jev. Mimo jiné se o to snažil i Jan Kepler působící počátkem 17. století v Praze. Měl za to, že šlo o takzvanou konjunkci planet (málo časté postavení za sebou). Podle jeho domněnky to měly být planety Jupiter a Saturn, které v jazyce dávných hvězdopravců zvěstovaly narození významného krále.

 

Mudrcové – v Bibli nejsou výslovně označováni jako králové – byli hvězdou přivedeni nejprve do Jeruzaléma. Zde navštívili krále Heroda a ptali se jej, zda něco o narození předpovězeného dítěte neví. Herodes nevěděl nic, vyzval však mudrce, aby jej přišli informovat, kdyby ono dítě nalezli. Mudrcové to slíbili a vydali se na další cestu. Za Jeruzalémem se jim hvězda zjevila znovu a „šla před nimi“ až do Betléma. Když se pak vraceli, zjevil se jim ve snu anděl a varoval je, aby Herodovi nic neříkali. Herodes totiž viděl v novorozeném „velkém králi“ možnou konkurenci, a chtěl ho zahubit. Když zjistil, že mudrcové odjeli, nechal po celém území Betléma „preventivně“ vyvraždit chlapce ve věku do dvou let. Tuto událost připomíná v církevním kalendáři svátek Betlémských neviňátek, nebo, jak se u nás tradičně říkávalo, Mláďátek. Novorozený Ježíšek však Herodovu vraždění unikl, protože jej Maria s Josefem, také varováni andělem, včas odvezli do bezpečného úkrytu v Egyptě.

                                                                            Kašpar

 

Zmatek se jmény

 

Jména ani počet mudrců (králů) Bible rovněž neuvádí. Že byli tři, se usuzuje na základě tří darů, které Ježíškovi přinesli. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar najdeme výslovně zaznamenaná až na mozaice v italské Ravenně z doby kolem roku 560, která zachycuje návštěvu mudrců u betlémských jeslí. Původ jmen je různý. Kašpar (Casparus, Gasphar) je pojmenování perské, které lze přeložit jako „strážce pokladu“, což dobře odpovídá tomu, že Ježíška obdaroval zlatem. Podle některých výkladů jméno Kašpar poukazuje na původ od Kaspického moře, což, jak ještě uvidíme, také není od věci. Jméno Melichar (též Melchior) je původu hebrejského a bývá překládáno jako „král světla“ či „můj král je světlem“. A jméno třetího mudrce, Baltazar (Bithisaria), je původu babylonského a lze je přeložit jako „ochránce“.

 

V různých starokřesťanských pramenech však lze najít i jména zcela odlišná. (Syrské texty například uvádějí pojmenování Larvandad, Gusnasaph a Hormisdas). Problémem je, že pro různé postavy bylo ve starověku běžné používat symbolické přívlastky nebo přezdívky. V křesťanské tradici se s takovým přístupem setkáme poměrně často. Tak například římský voják, který při Kristově ukřižování probodl jeho bok kopím, bývá v legendách nazýván Longinus. To však evidentně není vlastní jméno, nýbrž přezdívka narážející na jeho roli. Je totiž odvozeno z řeckého slova lonché čili kopí a znamená prostě „kopiník“. Podobně je asi třeba vnímat i různá „jména“ uváděná pro mudrce z Matoušova evangelia.

                                                                         Melichar

 

Mágové, nebo králové?

 

Tradiční podání zmiňované již Origénem, autorem z přelomu 2. a 3. století, pokládalo tři mudrce jednoznačně za historické postavy. Podrobněji o nich hovoří kronika připisovaná autorovi ze 4. století Flaviu Luciu Dexterovi. Legendista Caesarius z Arles ze století šestého měl již za obecně známou věc, že mudrcové měli vznešený královský původ. Kašpar byl králem Indie, Melichar Arábie a Baltazar Sáby (Sábou je ve starověku někdy míněna africká Etiopie, jindy jihoarabský Jemen). Benátský cestovatel Marco Polo tvrdí, že poblíž Teheránu viděl místo jejich společného původního hrobu. Římská křesťanská císařovna Helena (255-330), známá pátráním po nejstarších křesťanských památkách, údajně vyzvedla tělesné pozůstatky tří králů z tohoto místa a převezla je nejprve do Konstantinopole a pak do Milána.

 

Když ve 12. století císař Fridrich Barbarossa vedl, s pomocí českého krále Vladislava I., válku proti severoitalským městům, dobyl Milán – a ostatky tří králů se opět vydaly na cestu. Tentokrát do Kolína nad Rýnem, v jehož výstavné katedrále byl pro ně zbudován vzácný relikviář. Tím se německý Kolín, do jehož městského znaku vešly tři korunky, stal oblíbeným poutním místem. Jelikož se ale Matoušovo evangelium o královském původu mudrců nezmiňuje, soudí mnozí moderní biblisté, že jde o pouhou fikci. Poukazují spíše na jejich původní řecké označení „magoi“, tedy mágové. Jde to titul babylonských kněží, o nichž se ví, že se zabývali hvězdářstvím.

                                                                          Baltazar

 

Historie a archeologie nás však upozorňují na jednu podstatnou skutečnost: Spis středověkého legendisty Jana z Hildesheimu, věnovaný osudům tří králů, uvádí jméno krále Kašpara ve formě Gondophar a má za to, že byl králem města Takšašíla (Taxila) v dnešním Pákistánu, kde prý později působil také apoštol Tomáš. Král Gondophar skutečně v uvedeném městě na počátku prvního století našeho letopočtu vládl. Byl perského původu, což odpovídá provenienci jeho jména, a založil mocné Parthsko-indické království, sahající od Kaspického moře (proto bývá jméno Kašpar někdy spojováno právě s tímto vnitrozemským mořem) přes dnešní Afghánistán až do severní Indie. Podle íránisty Ernsta Herzfelda je z králova jména odvozeno i pojmenování afghánské oblasti Kandahár.

 

Nejzajímavější jsou ovšem Gondopharovy mince. Na některých je vypodobněn, jak jede na koni, na jiných je zobrazen jeho portrét s hlavou ozdobenou čelenkou a s výraznou kruhovou náušnicí v uchu. Zcela totožné vyobrazení krále Kašpara ukazuje středověký reliéf v katedrále francouzského města Arles ze 12. století. Takže se opravdu zdá, že bibličtí mágové – mudrci byli skutečně také králi, tak jak o tom hovoří tradice i ty papírové koruny našich lidových koledníků.

                                                                      Erby tří králů

 

Symbolické dary

 

Tři králové jsou ale také postavami symbolickými. Zastupují tři různé rasy, trojí různý věk (jeden bývá zobrazován jako stařec, druhý jako zralý muž, třetí jako mladík), a symbolické jsou rovněž dary, které Ježíškovi přinášejí: Zlato znamená královskou moc, kadidlo moc duchovní a myrha – bylinná směs pro mumifikaci zemřelých – byla předzvěstí Kristova ukřižování. Vyprávění o tom, že králové přinesli nemluvňátku dary, dalo ve španělských krajích vzniknout tradici tříkrálové nadílky. Na rozdíl od českých dětí, které dostanou první dárečky už v předvánočním období na Mikuláše, a pak hlavně o Štědrém večeru před Božím hodem vánočním, čekají španělské děti na to zásadní vánoční obdarování až na předvečer Tří králů, tedy 5. ledna. 

 

I v našem folkloru však měla tříkrálová noc svůj tajemný význam. V kostele se světila zásoba svěcené vody pro celý nadcházející rok a v domácnostech se pouštěly v umyvadlech po vodní hladině loďky ze skořápek vlašských ořechů s upevněnými svíčičkami, „věštícími“, zda se rodina v následujícím roce udrží pohromadě. Hlavní ale vždycky byla tříkrálová koleda s vysvěcením domova. Když „králové“ zakončili svou píseň: „A my taky vystupujem a Nový rok vám vinšujem!,“ vyhoupli se do pomyslných sedel svých koní, slonů a velbloudů a putovali dále na své cestě od domu k domu, vedeni hvězdou, jež tomu, kdo chce, nepřestává zářit ani dnes.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2019, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

 

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

24.6.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon