Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2019 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Mé tělo podobá se osudu

16.01.2020

 

 

Klikatě klopotná byla životní cesta Jana Zahradníčka, jak napsal ve své poslední básni Epitaf. Letošního 17. ledna by mu bylo 115 let. Po prvotině Pokušení smrti (1930) vydal o rok později sbírku Návrat. „Co bych si počal v tomto osiřelém světě/ kdyby můj Bůh se nepřeléval do mé bolesti,“ píše. A právě díky víře, kterou si sám v těchto dvou sbírkách obhájí, píše, „nesmířen k smíru“, jedno z nejzásadnějších čtyřverší své tvorby vůbec: „Nad tělem svým již truchlit nebudu/ přijal jsem je jako nedosněné snění/ mé tělo podobá se osudu/ a tesklivě jde k svému naplnění.“

                                                                  Jan Zahradníček

 

Naplnění v odevzdanosti do Boží vůle se odráží i v dalších sbírkách (Jeřáby, Žíznivé léto, Pozdravení slunci), v nichž to přímo burácí životní radostí, láskou k Bohu a ke všemu stvoření, kde „brunátní červen v šťávách svých“ a panuje jistota, že „dosud se nenašly dveře, za kterými/ je možno se skrýti před úžehem svatostánků“. Jan se celý čas v úžasu pohybuje „na poli praskajícím ke žni“, do nějž „kosa vjíždí kovem zníc“.

 

Těmito sbírkami si sice definitivně vydobyl přední místo na domácím literárním Parnasu, přesto však spíše živořil. Germanistiku na univerzitě nedokončil, složil jen knihovnické zkoušky a živil se hlavně překlady a lektorskou službou v nakladatelstvích.

 

Jádro Zahradníčkovy činnosti však tkvělo ve vlastní tvorbě, jež byla oslavou života a přírody, jedním velkým svědectvím o poznání a zakoušení Boha, svědectvím o životě s ním a v něm. A to i za války, kdy s plnou důvěrou v Boží pomoc k němu obrací „pohled přímý“, je prost zoufalství a beznaděje, neboť má pevný záchytný bod, který mu pomáhá přečkat všechna protivenství. Má též národní světce, jež vytrvale vzývá (sbírka Korouhve). Když pak konečně najde dívku opětující jeho city, Marii Bradáčovou, napíše jednu z nejkrásnějších sbírek české milostné lyriky – Pod bičem milostným. Jejich „ano“ je požehnáno v říjnu roku 1945.

 

Mohlo by se zdát, že po skončení válečných hrůz a vstupem do stavu manželského prodchnutého obapolným štěstím čekají Jana Zahradníčka už jen světlé zítřky, leč opak byl pravdou. Již brzy přišly dny, kdy dostal příležitost zúročit všechny své předchozí vítězné boje se sebou samým, kdy musel přijmout trudný úděl a spolykat mnoho hořkých slz.

                                                         Jan Zahradníček s rodinou  

 

Doba k zalknutí

 

Rudá mračna se nad zemí začala stahovat záhy po válce. Náznaky blížící se pohromy nemohly uniknout jasnozřivému zraku malého velkého poety, který vzdor rodinné idylce, do níž přibyly děti Jan a Zdislava, píše dvě epochální jeremiášovské skladby La Saletta a Znamení moci. Obě tvoří vrchol duchovní poezie. Úchvatným způsobem vystihl situaci doby, v níž „bylo k zalknutí“, doby odbožštěné, pyšnící se za své „neuznání jediné opravdové vlády nad světem“, doby, jež semlela i jeho samotného.

 

13. června 1951 si pro něj, necelé 3 týdny po narození dcery Kláry, přišla StB. Po křivém nařčení nařízeném shora přišly brutální výslechy a fraškovitý proces. Při výsleších byl tak krutě mučen, že mu i sadističtí vyslýchatelé přisouvali židli, aby se mohl posadit. A k přelíčení jej pak jeden z mála lidštějších dozorců nosil po schodech na svých zádech – samozřejmě potají – ježto zbědovaný básník je prostě vyjít sám nemohl.

 

Rok nato byl spolu s dalšími katolickými spisovateli odsouzen ve vykonstruovaném procesu s „klerofašistickou odnoží Zelené internacionály“ ke třinácti letům žaláře. Podle vzpomínek Jana Drdy měli soudruzi připraven seznam katolických intelektuálů určených ke stíhání již v roce 1943. Až na výjimky skončili v lágrech z tohoto seznamu prakticky všichni – Václav Renč, Josef Kostohryz, Bedřich Fučík a další.

                                                Jeřáby přímo burácí životní radostí

 

Zavelel anděl…

 

Vězněn byl nejprve v brněnském Cejlu, poté na Pankráci a Mírově. Velmi působivé svědectví o jeho chování za mřížemi máme od Zdeňka Kalisty, jenž s ním několik měsíců sdílel stejnou celu. Píše o Zahradníčkově pevném charakteru, o marném snažení bachařů jej zlomit i o takové zdánlivé banalitě, když mu básník zle vyčinil za to, že se modlí růženec vleže a ne vkleče – třebaže šlo o chvíle těsně před usnutím. Jiný z jeho literárních spoluvězňů (Ladislav Jehlička) zase vzpomínal, jak se po procesu octli na cele s 50 vesměs kriminálními živly, kteří Zahradníčka přinutili, aby jim nahlas recitoval své verše. Dobré tři hodiny tak „malý hrbatý Zahradníček“ četl, znovu a znovu pobízen, oněmi drsnými muži zasaženými silou jeho veršů, aby nepřestával.

 

Ve vězení psát verše nesměl, dovoleno měl psát jen dopisy své ženě. Před pár lety vyšly v knize Mezi nás prostřena noc… Jde snad o nejkrásnější knihu o manželství, jaká kdy byla napsána. Svědčí více než co jiného o básníkově osobnosti a o tom, jak snášel nucené odloučení a nespravedlivé věznění.

 

Nadoblačných výšin nabývá Zahradníčkova korespondence po roce 1956. V září tohoto roku totiž zemřely jeho dcerky Zdislava a Klára na otravu houbami a žena Marie vyvázla jen o vlásek. Úřady mu povolily hospitalizovanou choť navštívit a zúčastnit se pohřbu dcer, které „jen jak vlaštovky v letu se mihly kolem nás“, leč po třech týdnech byl vzdor slibům, že bude propuštěn, poslán zpět na Mírov…

                                Znamení noci stihl ještě dokončit před svým uvězněním

 

Celé kulturní prostředí „na svobodě“ mrazilo po celém těle z kříže, který musel nebohý Jan Zahradníček nést, stejně jako otrlé vězně v Leopoldově, kam byl v roce 1958 přemístěn. Na dno bolesti trpícího páru nikdo z nás nedohlédne. Náznak toho, co Zahradníček prožíval, můžeme vyčíst z oněch jímavých dopisů manželce: „Svolávám na Tebe požehnání nebes každou chvíli,“ píše a děkuje za „to veliké dobrodiní, že mi Bůh nechal Tebe a Jakoubka“, potažmo z básní, jež mu bylo po jistý čas povoleno psát (později vyšly ve sbírce Čtyři léta): „Zavelel anděl. A ony/ na křídlech ještě nezlomených/ plny dychtivosti, co bude, co bude/ vznesly se tam.“ Své ženě „posílá pozdrav po měsíci“ a na dálku ji povzbuzuje na duchu, ji, trpící pro „ty dva drahokamy z koruny bolesti tvé“, „jejich střevíčky nepotřísněné blátem země/ budou zářit jak sandály andělů mezi pampeliškami hvězd/ na nebeském trávníku“.

 

Odloučen od té, jíž chtěl být oporou, odloučen od svých dětí (během svého krátkého pobytu na svobodě zplodil dceru Marii), neodloučen však od Boha, se Jan Zahradníček v květnu roku 1960 po všeobecné amnestii konečně dočkal propuštění.

 

Se silně podlomeným zdravím se však z blízkosti svých milovaných těšil jen do 7. října. V ten den jej postihla slabost. Před usednutím do přivolané sanitky ještě požádal o růženec, ale převoz do nemocnice nepřežil. „Polibek usmíření cítím na svém čele,“ stihl napsat ve své úplně poslední básni, smířen ve smíru se všemi a se vším…

 

„Odešel v zemi Vítězů a nad jeho hlavou vlají jeho KOROUHVE a před ním jdou jeho dívenky v purpuru posetém perlami,“ kondoloval vdově P. Jakub Deml…

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

 

 

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

14.12.2019

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed