Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon

Sto opic

20.03.2020

Politici v Bruselu a jejich ideoví pobratimové za oceánem dělají, co mohou, aby své poddané odzbrojili. Technické prostředky k obraně prý mají zůstat jen v rukou policistů a vojáků. Široce rozšířené vlastnictví zbraní – především těch střelných – prý vede k násilí ve společnosti, k různým teroristickým útokům, k tragédiím ve školách a veřejných prostorách. Jako by střílely zbraně, a ne lidské ruce. A jako by šílenci či teroristé neměli k dispozici nože, auta a celý arzenál chemických jedů a dalších prostředků k zabíjení nevinných. A jako by ozbrojený a poučený občan nebyl pro ně naopak spíše překážkou.

Roste počet Čechů a Moravanů, kteří chtějí být připraveni na nejrůznější kritické situace, které v našem nebezpečném světě kriminálního i politického násilí mohou kdykoli nastat. Navzdory rozšířené (a mohutně mediálně podporované) představě nejde vůbec o „blázny s alobalem na hlavě“ a sklepem plným konzerv – ačkoli alobal i konzervy mnozí „připravení“ jistě z dobrých důvodů nezavrhují). Ale nejen oni pokládají za vhodné, či dokonce nutné také vlastnit zbraň.


Kdo se chce vyhnout složitým úředním procedurám, sází třeba na kuše (není k nim nutný zbrojní průkaz a se správnou loveckou střelou bez problémů probijí i neprůstřelnou vestu). Avšak většina volí klasickou střelnou zbraň.
 
Především o tom jsme hovořili s jedním českým vysokoškolským pedagogem, jedním z předních mozků z oboru technického. K rozhovoru byl ochoten pouze pod podmínkou zachování přísného inkognita – což ostatně také cosi podstatného vypovídá o „svobodě a demokracii“, v níž dnes žijeme. Tento pan doktor se řadí k lidem, kteří o podobných tématech řadu let expertně uvažují. A nikoli jen „shodou okolností” se proto rovněž „rekreačně“ věnuje sportovním disciplínám v akční střelbě.

Je dobré být ozbrojen?  

Nejdřív je potřeba vysvětlit, že mezi držením a nošením zbraní je podstatný rozdíl. Držet zbraň, tedy mít ji zamčenou doma, může každý držitel zbrojního průkazu, kterých je u nás kolem 300 tisíc. Rozhodující ale je, zda zbraň nosí – tedy ji má každý den u sebe a umí ji skutečně ovládat a použít v situacích jiných než „mířím na terč na střelnici”.

 To jste to tedy vzal zostra! Nehrozí pak ale, že čím víc zbraní mezi lidmi, tím větší nebezpečí „divokého Západu“ v ulicích?

To je jedna ze známých pověr. Prokázaným faktem je opak – větší množství nošených zbraní všeobecně znamená větší svobodu a větší bezpečí. I ten divoký Západ je ostatně pověra. Navzdory obrazu, který o něm ve 20. století vytvořil především filmový průmysl, byl americký západ jednou z nejklidnějších lokalit na zemi – ovšem mimo indiánské rezervace. Alespoň pokud jde o počet zločinů, pouličních přestřelek a podobných událostí. Proslavené „špeky” jako známá přestřelka u O.K. Corralu nebo legenda kolem Jesseho Jamese byly tak proslavené právě proto, že jich dvakrát moc nebylo.

A co dnes? Mnozí tamní levicoví politici naříkají, že kdyby se národ zuby nehty nedržel svého práva na zbraň zaručeného ústavou, nevraždili by šílenci tak snadno v barech, ve školách…

To je samozřejmě čirá propaganda těch, kdo si přejí mít společnost poslušnou, bezbrannou – a tedy snadno ovladatelnou. Ve skutečnosti to funguje úplně opačně. Jistě, člověk, který zbraň nosí, musí být připraven ji také použít. A pokud to udělá, může zabránit tragédii. Ostatně jak by asi dopadlo ono proslulé americké střílení ve školce, kdyby paní učitelka měla brokovnici a uměla s ní zacházet - jako téměř každá Američanka před sto padesáti lety? Ten gauner by si to dost možná dvakrát rozmyslel. Ale to není to hlavní.

 

Primární důvod, proč u sebe nosit zbraň, je paradoxně ten, abych ji nemusel použít. Jinými slovy –ve chvíli, kdy zbraň máte, víte, že ji nepotřebujete. Prostě se téměř jistě nedostanete do situace, kdy je nezbytné ji použít.

 Ale nač mi potom je?

Ochrání vás. Zločinci si totiž instinktivně vybírají slabé oběti. Je to záležitost nonverbálních signálů, pocitů. A člověk, který nosí zbraň, se na svět dívá jinak. Funguje v určitém módu permanentní ostražitosti. Já sám jsem se za více než deset let se zbraní sžil natolik, že devadesát procent času ani nevím, že ji mám. Ani si už neuvědomuji, že se ale dívám na své okolí jinýma očima od doby, co ji pravidelně nosím. Je to i o vyšší míře odpovědnosti – kdyby musela jít ven z pouzdra, musím zhruba vědět, jak vypadá situace kolem mě – kde kdo stojí, kde se můžu krýt, a tak dále. Každý to nemusí „poznat”, ačkoli zbraň je podle někoho dobré nosit tak, aby to poznat bylo, ale nějaká část psychiky kolemjdoucích to přesto zaregistruje.

Takže jde o to dostat naše podvědomí „do latě”?

Nejen. Nosit zbraň je životní postoj. Zodpovědní ozbrojení občané fungují jako hromosvod, kolem něhož je svým způsobem „bezpečná bublina” – kde je nižší pravděpodobnost, že se něco zlého stane. I kdyby jen proto, že podvědomě dávají na své okolí větší pozor. Samozřejmě je to tak trochu dvousečné, asi jako přítomnost airbagů v autě. Řada věcí by se jistě nestala, kdybychom neměli tak dokonale vybavená auta. Ale když už se něco nepříjemného stane, řada lidí přežije jen díky nim. V každém případě ale platí, že bezpečná, slušná a stabilní společnost – rovná se ozbrojená společnost.

Takže optimální je, aby byli všichni ozbrojeni?

To zase ne. Dokonce možná naopak. Držení a nošení zbraní je pro nás, v našem prostoru, v téhle době vlastně pořád ještě krajně nepřirozené. Nemluvě o tom, že málokdo umí se zbraní skutečně dobře zacházet. Nejlepší způsob, jak se to naučit, je totiž vyrůst v prostředí, kde jsou zbraně stejně přirozené jako třeba dopravní prostředky.
Ale ani tak nejsou všichni automaticky zralí zbraň používat tak, jak se má. Stejně jako existují lidé, kteří by neměli řídit auto, jsou takoví, kteří by neměli mít střelnou zbraň. Ostatně nebezpečnost obou věcí v rukou těch, co by je mít neměli, je dost podobná.

Takže by si zbraň neměli pořizovat lidé, kteří by byli tak vyděšení z toho, že jsou ozbrojeni, že by na sebe potíže spíše přitahovali?

Přesně tak. A potom také „kovbojové”, kteří s ní mávají a hrají si na to, že jsou filmoví ramenáči. Naštěstí zbraň nemusí mít každý. Funguje to na principu sté opice. Když se makakové něco učí, jakmile se to něco naučí sto z nich, umějí to najednou z nějakých nevysvětlitelných důvodů všichni. Podobné je to i se zbraněmi – jakmile je bude mít dostatečný počet lidí, začne být kolem nás mnohem bezpečněji.

Měli bychom tedy něco dělat pro to, aby se zbraně mezi lidmi rozšířily?

Ale co? Naučit se žít se zbraní, to nelze nadiktovat, je to záležitost osobního vývoje. Kdyby někdo měl tu moc říci lidem: odteď jste svobodní, a uměl to skutečně zařídit, typ „člověk-ovce" by si stejně našel způsob, jak fungovat v totalitním pořádku.

Rozumím tomu tak, že dostatek „flint” v populaci by výhodný byl?  

Byl by to obrovský benefit, co se týče ochrany – a to nemluvíme jen o té proti běžným zločincům. Daleko důležitější je obrana země v případě jakéhokoli napadení nebo rovnou dobytí. Proti jakýmkoli tyranům, vnitřním i vnějším. Pokud by někdo naši republiku zase obsadil, čím více by bylo zbraní mezi lidmi, tím hůře by se tyranovi udržoval v „protektorátu” pořádek, lépe řečeno protektorát samotný.

To asi platí obecně, nemusí jít jen o vnějšího útočníka…

Přesně tak. Když okupační mocnost – je jedno, zda jde o bojůvku uvnitř země, nebo cizí armádu - řekne všem „přijďte na náměstí”, přežijí ti, kdo na náměstí nepřijdou. Slepá důvěra v autority zabíjí. Židy taky nevyvraždili všechny. Himmler se nechal slyšet, že vybít posledních pět procent bude stejně obtížné, jako těch předchozích devadesát pět. Proč? Bylo to těch pět procent, kteří se nevzdali bez boje, kteří nenastoupili do dobytčáků s pocitem „to by nám ti Němci přece nemohli udělat”. A platí to i naopak. Když se bráníte příliš urputně, pro agresora je nakonec příliš složité se vám věnovat. Najde si snazší oběť.

Jak se naučit zbraň nosit tak, aby to bylo člověku přirozené?

Střílet víc, než co stačí na zkoušku na zbrojní průkaz – to je směšně málo. Důležité je naučit se takzvanou akční střelbu, tedy tu, kde se trénují různé situace se zbraní, různé taktiky jejího použití v konkrétní situaci. Bez takového tréninku je vám pouhé umění zamířit a vystřelit téměř k ničemu. Pokud si opět vezmeme analogii s autem, pak udělat si řidičák je nezbytný předpoklad, ale minimálně další rok ještě moc nejste řidič. Tím se stáváte, až když máte hlubší zkušenost s ízením uprostřed provozu.

Předpokládám, že teď mluvíme o střelbě z pistole?

Pistole je na běžné nošení nejlepší. V okamžiku nějaké velké krize je krátká zbraň ovšem pouze předpokladem pro cestu k trezoru, z něhož vyndám něco výkonnějšího. Dobré je umět zacházet se „svatou zbraňovou trojicí” – krátkou zbraní, tedy pistolí nebo revolverem, samonabíjecí puškou a brokovnicí. Obzvláštní nadšenci přidají ještě čtvrtou – přesnou pušku, s níž lze zasáhnout cíl i na velké vzdálenosti.

Čili „snajperku”. A co takzvané útočné pušky? Nejsou vlastně ilegální?

Civilní samonabíjecí puška se od vojenské útočné pušky liší v zásadě jen tím, že z ní není možné střílet dávkami. Útočná puška zní sice skvěle, ale je to jen název. Vymysleli ho za druhé světové války Němci, kteří si vzpomněli, že by nebylo špatné mít zbraň, která kombinuje dobré vlastnosti pušky a samopalu – střílí dávkami jako samopal, ale na rozdíl od samopalu, který střílí jen pistolovým střelivem – odtud německý název Maschinenpistole – používá výkonnější střelivo, takže dostřelí dál – ale zase ne tak výkonné, jako klasická puška, která má příliš silný zpětný ráz. A protože bylo pro ně tehdy všechno „sturm”, tak z ní udělali Sturmgewehr, útočnou pušku.

 

Proč tohle omezení?

To se ptejte jiných. Představa, že nás zákaz automatiky u útočných pušek, jako je AK nebo M-16, chrání „před terorismem”, je komická. Cvičený střelec zvládne i na poloautomat vypálit ze zbraně šedesát mířených ran za minutu. Naopak často dochází vyřazením automatické části spoušťového mechanismu ke snížení bezpečnosti zbraně – například může dojít k odpálení náboje z neuzamčeného závěru, zničení zbraně a zranění.

Ale k čemu v běžné situaci šedesát ran za minutu?

To se nebavíme o hlavním použití dlouhých zbraní obecně, jde o případy krize. Je důležité všechny druhy zbraní ovládat, prostě proto, aby člověk uměl plus mínus vystřelit z čehokoli, co vezme do ruky. To se pak mírně řečeno ve skutečné krizi poměrně dost hodí.

Co myslíte „velkou krizí”?

Krizí, které mají potenci přerůst v násilí, může být spousta. Od té ekonomické, která je podle mě nejpozději do tří let tady, až k té migrantské – která se může změnit v nějaký typ války prakticky kdykoli. Nemyslím přímo s migranty. Ty nakonec, když se bude bojovat hrubou silou, místní populace nějak zvládne – pokud samozřejmě už nebudou pevně usazení u nás nebo podporováni někým z našeho civilizačního okruhu. Na konečné vítězství nemají sami o sobě dost vojenského materiálu a výrobních kapacit. Válka bývá v principu docela jednoduchá, je o zdrojích.

Co by bylo v takové situaci podle vás nejhorší?

Záleží, o co by šlo. Nejměkčí varianta opravdové krize znamená, že nejspíš nebude minimálně pár týdnů nic moc či dokonce vůbec nic na pultech obchodů. Dříve nebo později začne někdo rabovat. Ne zločinci – jejich strategie funguje, jen když všichni ostatní občané zákony dodržují. Takzvaně „obyčejní”, ale zoufalí lidé můžou být nečekaně nejnebezpečnější. Nejhorší situace, kterou si lze představit – tedy kromě dopadu nějakého kosmického tělesa a podobných katastrof – je stav, kdy se náš prostor stane válečnou zónou, v níž proti sobě bojují mocnosti. Pak ale asi nemá cenu připravovat se na nic.

A na co se připravit lze?

Existuje řada strategií, které vám v případě krize pomohou přežít. Nejde tolik o ty populární „konzervy”, nebo ne především. Každý, kdo se nebude chtít tři roky schovávat ve sklepě a uždibovat suchary, bude muset nějak fungovat – a to znamená směnný obchod. V okamžiku takové velké krize budou mít největší hodnotu dvě věci: služby a střelivo.
Moc se to neví, ale náboje má doma málokdo. Střelivo je dost drahé, tudíž i myslivci za rok vypotřebují a koupí jen pár balení. Kdokoli ho bude mít hodně, má doma docela slušné platidlo.

A ty služby?

Je potřeba něco skutečného umět. Cenit se bude cokoli, co má reálnou hodnotu. Informace – v knihách i v elektronické podobě – jsou taky dobré. Lepší je ale být tesař než mít doma příručky o opracování dřeva, to dá rozum. Jedno je naprosto univerzální a pomůže člověku, ať jakákoli krize přijde kdykoli – je nutné být soběstačný. Umět vypěstovat vlastní jídlo, třeba zeleninu, i kdyby to znamenalo zasadit mrkev do záhonku, který „na tajňačku” vyrobíte mezi smrčky na sídlišti. Jednoduše řečeno: Nejlepší „buď připraven” je naučit se praktické věci, které jsou k přežití nezbytné. Ale to vůbec nejdůležitější je – za všech okolností myslet vlastní hlavou.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2018, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

2.4.2020

27.3.2020

20.3.2020

19.3.2020

5.3.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed