Starý kovboj

Poslední březnový den to bude 34 let, co nás opustil Jarka Mottl, praotec trampské písně, jakož i tvůrce mnoha filmových písní. Spolupracoval s Osvobozeným divadlem a orchestrem Jaroslava Ježka i legendárními Settlery.

                                            Jarka Mottl před svou chatou na Ztracence

 

Narodil se na Hromnice, 2. února 1900. Stali jsme se kamarády, přestože jsem se narodil o třicet sedm let později. Často jsme spolu chodili na pivo a já jsem ho rád poslouchal, když vyprávěl o začátcích osady Ztracenka, jíž jsem se později stal šerifem. Moje šerifování, trvalo dvacet let, ale to už byl Jarka dávno v trampském nebi.

 

Jeho táta byl klempíř a máma služebnou v rodině Kyttlových, jejichž dcera byla slavná česká operní pěvkyně Ema Destinová. Jarka vyprávěl, že byl v mládí takový kostelní tenorek a u paní Destinové se začínal učit opernímu zpěvu. Rodiče měli v Košířích hospodu. Jmenovala se V Maglaji. Za doprovodu harmonikáře se tam často zpívalo, a Jarka říkal, že se tam dopouštěl svých prvních veršovánek.

 

Svatojánské proudy

 

Učil se na kuchaře na Smíchově ve velké restauraci U Beránků, kde bylo později Realistické divadlo. Ale řemeslo mu nepřirostlo k srdci, kuchyňský sporák byl objekt, který ho spíše odpuzoval. Tak od kuchařiny odešel a našel si jinou práci. Přitom ho stále více přitahovala muzika. Poetická strana jeho nátury stále více ovládala jeho počínání. 

 

Kamarádi ho přivedli na kouzelné místo ve Svatojánských proudech. Bylo to velice nepřístupné místo na levém břehu Vltavy, kde pod Mravenčí skálou byla loučka, všude kolem hustý les a strmé skály padající až do řeky, kterou trampové nazvali a dosud zvou „Velkou řekou.“ Pár kilometrů proti proudu, bylo místo, kde stála socha svatého Jana.

                             Jarka Mottl se svou ženou Maruškou v době první republiky

 

Začínaly tam zurčet divoké proudy, jejichž překonávání bylo pro voraře i kanoisty velkým dobrodružstvím. Tento přírodní klenot, který opěvoval i Bedřich Smetana v symfonické básni Vltava, mohl být zachován, kdyby se místo Štěchovické přehrady vybudovala Davelská. O podobné verzi se vskutku uvažovalo, ale za války, kdy došlo v místech stávající přehrady k zabrání velkého vojenského území jednotkami SS, byly německé zájmy bohužel zcela jiné. Tak se musela i Ztracenka stěhovat výš a dnes se nachází na břehu jezera. Mottlova pozdější píseň začíná:

 

„Pod Mravenčí skálou, v tichu večera

spatříš někdy jasnou hvězdu na dně jezera

nad vodou se vznáší modrý plamínek,

 jsou to jen návraty dávných vzpomínek.“

 

Osada Ztracené naděje

 

Jarkova parta, která se za první světové války scházela na Žofíně, kam chodili tancovat, se nazývala „Hopsající Derviši.“ Odtud také pocházela melodie Piskáčkem nazvaná Rej Duchů. Tu Jarka otextoval trampskou tématikou a stala se první ztracenkářskou osadní písní s názvem Záře červánků. Následovaly další, zprvu zahraniční melodie, jako třeba Missouri waltz s jeho textem Kamarádi, kamarádi. Začátečnické texty osmnáctiletého Mottla popisovaly pocity z toho, co v počátcích jejich trampování prožívali.

                                                           Jarka Mottl v karikatuře

 

„Už bolí hrb, však ještě chlup,

než dojdou tam, kde končí les

a než se nadějí, Ztracenou nadějí,

v rokli zří pak pohádku,

a dolů sjedou po zadku,

 i tygr uši stáh, do tmy rychle plách,

když řvou své hip – hurá!“

 

První písně byly jen pro vlastní potřebu, ale ty následující začal zpívat rychle rostoucí trampský národ. Byly to písně, jejichž námětem byla romantika divokého západu, kovbojů, Indiánů, lovců, prospektorů, námořníků nebo rychlých střelců. Vznikaly další a další osady a kempy, a přicházeli také další autoři trampských písní. Zpočátku se množily ručně psané zpěvníky s neumělými výtvarnými projevy. Po pár letech už se našli vydavatelé prvních tištěných písní nebo sešitků s několika písněmi.

                      Prvním opravdovým hitem Jarky Mottla se stala píseň Maminko, mámo

 

Jedním z prvních byl Šváb Malostranský. Nechyběl ani notový zápis. Mottlova parta od poloviny dvacátých let už pořádala vlastní kabaret v Praze v Ostrovní ulici, kde byl pěkný sál. V roce 1927 Ztracenkáře zaangažoval Fencl do estrády ve smíchovské Aréně. Některé trampské skupiny začínaly působit profesionálně a jejich písničky se stávaly módou. Mottlova parta 1929 nahrála v Berlíně u firmy Parlaphon asi 25 písniček na desky. Jednu verzi Mottlovy písně „Maminko, mámo“, také nazpíval herec František Smolík. V různých úpravách tuto píseň nahrála řada zahraničních tanečních orchestrů.

 

U Voskovce a Wericha

 

Účinkovali v roce 1930 v Osvobozeném divadle ve hře Ostrov Dynamit. Mimo jiné zpívali píseň Tmavomodrý svět. Už dříve jezdil na Ztracenku Jaroslav Ježek, kterému tam za počínajícího šera dělal Čenda Kopáček bílou hůl, jak mi u piva vyprávěl (vodil ho po strmých osadních stezkách). Členem Ježkova orchestru se stal kytarista Mottlovy party Láďa Hochman. Takže trampský kytarista se stal naším prvním jazzovým hráčem.

 

Ve třicátých letech skládal Jarka Mottl Vlastovi Buriánovi filmové písně i libreta. Je autorem těch nejznámějších písní jako Anton Špelec, nebo Když jsem sloužil u maríny ve filmu Kapitán Korkorán či To neznáte hadimršku, děvčata. Spolupracoval na filmech režisérů Karla Lamače i Martina Friče. Napsal také řadu operet a na kontě má stovky písniček.

     Legendy pospolu. Zleva stojí Káča Vích, Jarda Štercl, Jarka Mottl, Buřt Braun a Algi Škach

 

Starý kovboj

 

Pro Evu Olmerovou napsal nádhernou Čajovou růži a pro Waldemara Matušku Jsem starý kovboj. Pro Settlery dva kabarety a písničku, která se stala velkým mediálním hitem a jmenovala se Maminko, kup mi koníčka. Settleři jezdívali za Jardou na Ztracenku už ve třicátých letech, Eva Olmerová v šedesátých a Walda v sedmdesátých letech. Já jsem k Jardovi jezdil dvacet let a v roce 1980 mi tam tehdejší šerif Káča Vich dohodil mou vlastní chatu, takže jsem se stal definitivně členem té nejstarší osady.

 

Vzpomínám si na debaty u piva, kdy Jarda říkal, že to moje nastávající místo není nejlepší, a jeho žena Maruška, že je to naopak místo výborné. Jak čas ukázal, měla pravdu Maruška. Jarka později prodělal komplikovanou zlomeninu nohy, což mu znemožnilo nadále jezdit do vlastní chaty. To je jedna z výhod, nebo nevýhod obtížně dostupných míst na Ztracence.

 

Chřipky, zdá se, byly jeho osudem. Po té poslední ve svých šestaosmdesáti odešel do věčných lovišť. Za pár dní měli mít diamantovou svatbu. S Maruškou, která se na Ztracence v roce 1926 stala první matkou, žili šťastně.

 

Oba s námi sedávali u Jelínků Kovboj odešel, ale věrná Maruška s námi sedávala ještě ve svých 95 letech, a nakonec o nějaký ten rok přežila stovku.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 3/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

8.7.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon