CHLAP

02.04.2020

Jaroslav Foldyna je fenomén. Šífař, boxer, motorkář a levicový politik, prosazující po odchodu ze sociální demokracie národně konzervativní program. Uspěje?

                                                          

Měli jsme se sejít u piva v malostranské hospůdce, ale nestalo se. Přišel koronavir a všechno bylo jinak. Jaroslava Foldynu jsem již před lety považoval za jednu z nejzajímavějších postav českého politického ringu. A po rozhovoru, konaném neplánovaně po mejlu a telefonu, na tom dále trvám. Takže beru zpět – všechno jinak rozhodně není.

                                                                   Jaroslav Foldyna

 

Nouzový stav, vyhlášený vládou, vás přinutil vrátit se z Prahy domů na sever. Řekl byste o sobě, že jste „Severočech“?

 

Jsem Čech, Severočech a Srb – to vše dohromady.

 

Prozatím zůstaňme v Čechách. Co cítíte ke kraji, v němž jste se narodil?

 

Tam, kde jsem se narodil, mám, snad jako každý, své srdce, což o mém vztahu k severním Čechám asi říká vše.

 

Přesto poslední roky trávíte více času v Praze. Nevadí vám to?

 

Prahu mám rád. Je to prostě hlavní město naší země a dávné sídlo našich panovníků. Dnes je ale na mě možná až příliš kosmopolitní a spíše než centrum naší kultury mi místy připomíná cizokrajný lunapark. Takže je to jasné, nejvíce doma se cítím u nás na severu.

Sám jsem byl před pár lety překvapen, jak krásná místa na území severních Čech jsou. Kdybyste pověsil poslancování na věšák a rozhodl se dělat průvodce po severních Čechách, kam byste nás vzal?

Kdybych si měl vybrat opravdu jedno jediné místo, kam bych vás v severních Čechách chtěl vzít, tak by to asi byl některý ze starých hřbitovů.

A proč?

 

Je to prosté. Při pohledu na staré opuštěné náhrobky si vždy velmi intenzivně uvědomím, jak moc jsme zde, ve střední Evropě, a vlastně v Evropě celé, vzájemně provázáni, často i pokrevně, společnou kulturou, tradicemi, vírou a dějinami. Zároveň si ale také uvědomím, jak málo stačí k tomu, aby se z nás stali nepřátelé. Myslím, že v dnešní době bychom na to měli obzvláště myslet. Všichni dnes čelíme stejným hrozbám a obstát můžeme pouze jako spojenci.

 

Při pohledu na Evropskou unii si tím nejsem zrovna jistý…

 

Pozor – nezaměňujme Evropu a Evropany s Evropskou unií! Obávám se, že ta ve své současné podobě představuje právě jedno z našich společných nebezpečí.

 

Jste kapitán vnitrostátní plavby. Nestýská se vám po řekách?

 

Po řekách a lidech od vody se mi samozřejmě stýská, ale už se na k nim asi nevrátím. Jednak se tento segment, kvůli přístupu státu k vodní dopravě, u nás prakticky rozpadl, a jednak už jsem dlouho nejezdil, takže by mi chvíli trvalo, než bych se zase dostal do nějakého „provozuschopného“ stavu.

S jakým typem lidí jste se ve své původní profesi setkával? Klidně je srovnejte s lidmi v politice.

 

Na lodi jsou úplně jiní lidé, než jaké potkávám v politice. Na lodi vždy víte, jak na tom jste; komu vadíte, komu nevadíte, kdo vás má rád… Šífáci jsou lidé přímí a na nějaké taktizování nemají ani čas, ani náladu. Mě tahle vlastnost asi zůstala, což je v politice samozřejmě někdy trochu problém. Měnit se už ale nebudu. Holt už jsem dnes víc politik než lodní kapitán.

 

Zajímal jste se o věci veřejné už před převratem? Co byl ten hlavní impuls, který vás přivedl do politiky?

 

Od mládí mě spolehlivě dokázalo rozčílit, když jsem viděl nějakou nespravedlnost, když se někomu děla křivda. S tímto povahovým rysem byl do politiky jenom krůček. Hlavním impulsem byl rok 68 a následně zlomový rok 89. Tehdy jsem po přístavu v Děčíně sbíral podpisy na petici proti zásahu na Národní třídě. Pak mě s tou peticí chytili estébáci, a vzali mi ji. Přiznávám, že jsem se nijak nebránil, jako že bych se ji třeba pokoušel sníst nebo něco podobného. Jednak byla na tuhém papíře, a jednak byla určena okresnímu tajemníkovi OV KSČ, takže mi ti estébáci vlastně jen ušetřili cestu.

 

Jak jste to tehdy prožíval?

 

Nebudu předstírat, že jsem se nebál. Víte, ono dělat v roce 89 revoluci v severních Čechách byl trochu jiný špás než ji dělat v Praze. Ještě v roce 89 jsem pak s několika dalšími lidmi v Děčíně zakládal místní organizaci ČSSD. Stranu, v níž jsem vydržel 30 let.

Abyste ji po tak dlouhé době letos v únoru opustil. V té souvislosti jste často říkal, že se sociální demokracie vykašlala na zastupování zájmů „lidí práce“. Jak tomu rozumět?

 

„Lidé práce“ je pro mě taková zkratka. Počítám mezi ně všechny, kdo pracují, platí daně, odvody, nájmy, hypotéky, posílají děti do škol, neobtěžují své okolí a od státu chtějí jen to, aby jim zajistil bezpečí. A taky nabídl pomocnou ruku v případě, kdyby se náhodou dostali do maléru. Při tom všem se jim nemá plést do života víc, než je bezpodmínečně nutné. To jsou pro mě lidé práce, a nezáleží mi na tom, zda jde o soustružníka nebo programátora.

 

A ti jsou dnes na tom jak?

 

Podle mého jsou stále více utiskováni a šikanováni, zatímco ti, kteří na „lidech práce“ takříkajíc parazitují, jsou stále protežovanější.

 

Koho těmi parazity myslíte?

 

Kdekoho. Velkými korporacemi počínaje až po různé jedince, pro které je vyhýbání se práci životní styl. A taky ty, co předstírají, že dělají dobro, přičemž zkoumají genderovou vyváženost nebo propagují vstřícnost vůči nám zcela cizím kulturám.

 

Myslíte politické neziskovky?

 

Jasně. Jen s tou výhradou, že to nejsou neziskovky, ale hybridní politická uskupení.

Tak jste se coby politik rozhodl, že si to s nimi rozdáte. Vy jste vlastně bývalý aktivní boxer, nemýlím-li se. Rukavice už máte definitivně ve skříni?

 

Pořád trénuji, takže s někým bych si to ještě v ringu rozdat uměl. Je ale nad slunce jasné, že věk nejde zastavit. Kdysi jsem boxoval ligu za Děčín, ale dnes už bych si asi moc neškrt.

 

To už raději motorky? Nebo to jsou spíš lidi od motorek, co vás přitahuje?

 

Motorkáři jsou obecně fajn lidi, které spojuje společná záliba, z níž asi pramení určité společné životní hodnoty. Ovšem na druhu stranu bych to zase nepřeceňoval – každý člověk je jiný a to, že někdo jezdí na motorce, nemusí znamenat, že si s ním automaticky budu ve všem rozumět.

 

S ruskými Nočnímy vlky si ale rozumíte, ne?

 

Noční vlci jsou normální chlapi, co rádi jezdí na motorkách, mají rádi svoji zem, přičemž ale respektují, že já mám rád zase tu svou. Někteří jsou moji kamarádi, někteří jenom dobří známí, jiné skoro neznám. Stejně tak mám ale kamarády a známé mezi motorkáři z Německa, Rakouska, Itálie, Srbska…

 Zatímco o vašem sepětí s boxem, motorkami a politikou ví kdekdo, už méně se ví o vašem studiu pravoslavné teologie. Co vás k ní přivedlo?

 

Vztah k pravoslavné víře jsem asi nějakým způsobem, který byl mimo moje vědomé rozhodnutí, zdědil po své mámě, která, jako devadesát procent Srbů, vyznávala pravoslaví. Chtěl jsem prostřednictvím víry poznat duši své maminky, ale i duši srbského národa, který je ve svém nekonečném boji o přežití hoden obdivu.

 

Jste tedy křesťan?

 

Ano.

 

Následoval jste ve svém rozhodnutí nějaký vzor?

 

Jako křesťan nemůžu odpovědět jinak, než že mým největším vzorem je Ježíš Kristus. A jako každý křesťan také vím, že se svému největšímu vzoru nikdy ani náznakem nepřiblížím, což ovšem neznamená, že se o to nebudu snažit.

 

Odtud tedy váš veřejně známý postoj, u dnešní sociální demokracie neobvyklý - podporujete tradiční přirozenou rodinu…

 Obrana přirozené rodiny je u mě věcí nejen víry, ale i racionálního uvažování. Pokud rodinou přestane být výhradně trvalý svazek muže a ženy, tak prolomíme hranici, za kterou už žádná další není. Jestliže připustíme, že rodina je i svazek dvou mužů, tak proč ne tří mužů, nebo třeba pěti mužů a dvou žen? Nakonec se snadno dostaneme k tomu, že rodina může být klidně svazek dvou mužů, ženy, pštrosa a dvou tučňáků či jezevčíků. Ano, všechny tyto svazky možná dokáží nějak vychovat dítě, ale rozhodně jej nedokáží přivést na svět. A protože bez dětí přestaneme existovat, tak svazek, který a priori není schopen dát vzniknout novému životu, nemůžeme nazývat rodinou a přiznávat mu její společenské výsady.

 

Z čeho máte, pokud jde o další společenský vývoj v naší zemi, největší obavy?

 

Největší strach mám z toho, že se progresivistům podaří zbořit veškerá pravidla, která se vyvíjela stovky, či dokonce tisíce let, a zavést pravidla nová a zcela odlišná. Je jasné, že společnost není neměnná a některá její pravidla se stále vyvíjejí, avšak současný vývoj má dvě pro mě nepřijatelné roviny.

 

Ta první?

 

Změny jsou příliš rychlé, čímž vzniká vysoké riziko chyb.

 

A ta druhá?

 

Že ti dnešní kulturní revolucionáři mění pravidla, aniž by byli ochotni o tom s námi diskutovat. Každý, kdo s nimi nesouhlasí, či dokonce jen zpochybňuje jejich teze, je označen za nacistu, rasistu, fašistu, extrémistu, homofoba, xenofoba, nebo jiného „istu“, či „foba.“

Tož vítejte mezi extrémisty, pane poslanče!

 

Ve skutečnosti jsou největšími extrémisty právě ti, kteří se těmito slovy ohánějí nejurputněji. Největší obavy mám z toho, že nás tito lidé zbaví národní, etnické a nakonec i pohlavní identity, že přijdeme o vlast, o rodinu, o svobodu, že se staneme zoufalou, tupou a snadno ovladatelnou masou bez lásky, víry a bez naděje. To by byl konec člověka a konec naší civilizace.

 

A nevidíte mezi všemi těmi chmurami i trochu té naděje?

 

To víte, že ano. Naději do žil mi vhání každé setkání s těmi, kteří o lásku, víru, svobodu a naději nepřišli a kteří jsou za tyto věci ochotni bojovat. Na takové lidi jsem nesmírně hrdý a kdykoli je potkám, jsem vděčný, že mi to bylo dopřáno. A i když to tak možná někdy nevypadá, je takových lidí stále ještě hodně.

 

Mám stejnou zkušenost z besed s našimi čtenáři…

 

A je ještě jeden důvod k naději. Vědomí, že my Češi jsme zatím vždy všechno nakonec zvládli. Poradili jsme si s nemocemi, s hladomory, i s tyraniemi ve všech jejich představitelných i nepředstavitelných podobách, a proto věřím, že si poradíme i s tyranií progresivismu a politické korektnosti. Jen doufám, že cena za to nebude až příliš vysoká.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

20.5.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon