Tajemství neviditelného

Po desetiletí žijeme ve srovnání s jinými zeměmi a kontinenty v relativním poklidu a blahobytu a též v ničím nepodložené iluzi, že tomu tak musí být navždy. Stačí však poměrně málo k tomu, aby naše zdánlivá jistota zmizela, a my budeme konfrontováni s tím, že mnohé výdobytky moderní doby budou pojednou krátce, dlouhodobě nebo navždy nedosažitelné.

Že k TEOTWAWKI (The End of The World As We Know It, tedy Konci světa, jak ho známe) skutečně náhle a bez varování může dojít, znají mnozí postižení výpadky proudu, větrnými kalamitami, epidemiemi či povodněmi. Větší katastrofa nemusí nutně vzniknout z jednoho důvodu. Mnohdy je její příčinou shoda okolností a synergický efekt zdánlivě bezvýznamných událostí. Štěstí přeje připraveným, a tak stojíme před otázkou, jak se připravit.”

Tento racionální text, který by byl ještě docela nedávno označen jako alarmismus či konspirační teorie, najdeme v knize Ruka noci podaná. Její obálce vévodí „slavná“ (i mainstreamově uznávaná) jména geologa Václava Cílka a trampa, speleologa a odborníka na přežití Ferdinanda Šmikmátora.


Je to takový menší zázrak. Vždyť téma přípravy na “konec civilizace” či “konec světa, jak ho známe”, případně “apokalyptickou událost” byla u nás donedávna v lepším případě jen předmětem posměchu. Většinová společnost proto pokládala “preppery” (z anglického to prep, připravovat se na „nepředvídatelnou katastrofu“) za americký filmově-televizní vynález. To když se v jednom díle seriálu Simpsonovi táta Homer zbláznil a začal zničehonic hromadit konzervy a zbraně… Nakonec ovšem všechno samozřejmě dobře dopadlo a život ve Springfieldu šel dál. Prostě takové zábavné strašení.

Psychologická normalizace

Naše národy, navzdory mnoha traumatickým událostem minulých století, žijí aktuálně v relativním bezpečí a blahobytu. Velmi dlouho jsme neabsolvovali ani žádný skutečný válečný konflikt. Zkušenost se scvrkla na televizní virtualitu. Jevíme proto vcelku pochopitelně sklony brát na vědomí pouze bezprostřední nebezpečí, a těm ostatním se jen pošklebovat či smát.


Obecně vzato, není to vlastně špatná psychická výbava pro přežití, někdy ale může vést k přílišné laxnosti. A tak si mnozí ťukají na čelo, že třeba už i naši němečtí sousedé (instruovaní v tom na veřejnost uniklým krizovým plánem vlády) hromadí doma pro případ krize, alespoň základní potraviny, konzervy i přikrývky. U nás nic takového neuniklo. Máme-li věřit, že jsme zemí, v níž se nic neutají, pak to znamená, že vláda žádný takový plán nemá. Pak bychom ale projednou mohli vzít alespoň trochu vážně pár základních „soukromých“ otázek: co dělat v případě nenadálé krize? Jak se třeba sejít s rodinou, kam ji vzít, jak alespoň krátkodobě zajistit její přežití v nastalém chaosu?

 

Knihy jako Ruka noci odpovědi na tyto otázky poměrně přehledně podává: jak jíst, pít, léčit se či bránit, bydlet či se dopravovat v situacích, na které nejsme zvyklí. Prostě jak přežít nenadálou krizi, kam jít (nebo naopak raději nejít), jaká si připravit zavazadla a plány. Podobně přehledná kniha u nás dosud v papírové podobě nevyšla. Na internetu je sice řada blogů, videí a stránek (třeba výborný odborník na přežití Michal Chlíbek), ale v případě krize je určitě lepší mít papírovou knihu, kterou s sebou mohu kamkoli vzít, neboť  videa stažená ve vybitém telefonu mi budou jaksi k ničemu.

Lemur a normalizace

Jak si vůbec všimnout, že se kolem nás děje něco, co by nám mělo být podezřelé? A proč vyhledávání oněch podezřelých situací není příznakem paranoie? Václav Cílek říká:

 

“Někteří američtí letci nazývají krátký, snadno přehlédnutelný pocit, že se něco divného děje, leemer. Možná existuje český výraz, ale slova jako předtucha či zlé tušení znějí archaicky a hrozivě, takže se budu řídit jedním českým aviatikem, který si toto slovo počeštil na lemur. Lemur je madagaskarská poloopice, zvíře, které se na okamžik zjeví v nočním lese, a pak zase zmizí, takže by nám mohlo vyhovovat. Původní význam slova lemur je “duch mrtvých”.

 

Vlastností lemura je to, že nevíte, zda to je zvíře, nebo stín, zda to je skutečný pocit, anebo jenom zdání. Většina lidí má u těchto pocitů tendenci k normalizaci, tedy k tomu, aby znepokojivé informace nějak omluvili a zařadili mezi normální jevy.

Když se potkáte s lemurem, tak se ho snažte ověřit, protože když budete chvíli váhat, tak jej mysl odsune do zapomnění. Máte jen chvíli na to, abyste se něco naučili. Je to celkem běžný pocit, třeba jako když si zapomenete klíče, ale je třeba si ho všímat, protože se může týkat záležitostí života a smrti. Vždyť kolik vyprávění začíná slovy: ‘Měl jsem takový divný pocit…’


A ještě k té normalizaci. Nikdo nemá rád neobvyklé věci, které ohrožují naši rovnováhu nebo vidění světa. Poté, co jsem coby vědec vystoupil v pořadu o kruzích v obilí s tím, že je dobře, že jsou na světě věci, které neumíme přesvědčivě vysvětlit, mi to někteří ještě dalších pět let nedokázali odpustit, protože jsem se vzepřel psychologické normalizaci - tedy zvyku záležitost bagatelizovat či označit kruhy za falešné. Normalizace jako psychologický mechanismus zametá všechny záležitosti, které by nás mohly znejistit, pod koberec.”

To hlavní je nehmatné

Člověka může zásadním způsobem posílit, pokud se kolem sebe začne dívat pozornějším pohledem, který “lemury” neignoruje. A to (ba především) i pro případ, že pravděpodobná civilizační dramatická kritická situace nikdy nenastane. Je zkrátka otázkou praktické připravenosti žít svůj život. Takový postup může vést k tomu, že jej prožijeme výrazně kvalitněji.

Ruka noci přehledně ozřejmuje, že hlavním faktorem připravenosti na těžkou dobu nejsou primárně dostatečné materiální zásoby, ale naše mysl. Proti šoku z náhlého poklesu životní úrovně a “civilizovanosti” všeho kolem nás může nejlépe ochránit vědomě praktikovaná skromnost. Vědomé postavení se proudu událostí, který nás tlačí do konzumního předpeklí haraburdí nejnovější elektroniky a módních trendů. V němž nám totiž nezbývá čas, energie ani peníze na podstatnější věci. Například i na onu materiální či vědomostní přípravu horší časy. Ale také na smysluplné vztahy, které jsou rovněž složkou „přípravy“: Proč je důležité mít partnera či rodinu, kteří sdílejí podobné hodnoty, nebo je pro ně nenásilně získat. Proč vnímaví lidé nejsou “plastově” jednoduší a stále “sluníčkově” příjemní. A proč je nejdůležitějším průnikem všech doporučení pro případ krize pět jednoduchých pravidel, univerzálně platných pro situace, kdy následkem nečekané události dojde k naprosté změně konstelace společenských struktur a hierarchií:

1)    Zachovávat a rozvíjet staré a osvědčené lidské ctnosti.


2)    Zajišťovat si základní potřeby alespoň částečně vlastníma rukama.

 

3)    Vést život s co nejmenší potřebou peněz.

 

4)    Být svým vlastním pánem.

 

5)    Budovat spolupracující a vzájemně odpovědné komunity.

Těchto pět pravidel, jak si autoři knihy dobře uvědomují, platívalo po celé věky – v podstatě až někdy do začátku osmdesátých let 20. století. Bez nich přitom nelze budovat jakýkoli živoucí společenský systém. Můžeme pouze budovat jeho zdání, které je ovšem životaschopné společnosti podobné asi tak, jako je pacient v mozkové smrti na přístrojích podoben člověku: vypnete elektřinu a život se zastaví.

Každodenní, drobná práce v duchu těchto pravidel přináší odměnu sama o sobě: ze všech výzkumů plyne, že tak člověk může prožít život spokojeněji a plněji. Možná to má cosi společného s možná nejzásadnějším, k němuž autoři docházejí. Je stejně praktické a důležité, jako návod, jak si vyrobit filtr na pitnou vodu. Ať už jsou to psychologické výzkumy Ala Siebereta, či práce Viktora Frankla, který po zkušenosti z koncentračního tábora zjistil, že nejdůležitějším faktorem přežití traumatizující katastrofy, je především vědomí smyslu vlastní existence.

Řečeno s Václavem Cílkem: “Krizi lze možná lze přežít bez evakuačního zavazadla, ale určitě ne bez duše”.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2019, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

8.7.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon