Přemoci smrt...

08.04.2020

Křesťanské Velikonoce nám stavějí na oči dvě události: jedna je označena křížem zaraženým do Kalvárie, a druhá otevřeným hrobem, z kterého vstal živý člověk, a zároveň vtělený Bůh. Ti, kteří nepřijali toto křesťanské mystérium nebo kteří se mu odcizili, říkají, že je to jenom nová podoba mýtu, který vyjadřuje vítězství světla nad tmou, jara nad zimou, a v jakémsi obecnějším smyslu vítězství života nad smrtí.

Nebudeme opakovat, co bylo už tolikrát řečeno; jak vstřebala křesťanská liturgie mnohé z pohanských zvyků, které oslavovaly a symbolizovaly základní události života; jak byly tyto zvyky a symboly takříkajíc pokřtěny, proniknuty zevnitř novým smyslem, vtěleny do života víry. Pohané obklopovali například vodní prameny a toky zvláštní úctou, a voda se stala u křesťanů viditelným znamením svátosti, která očišťuje člověka od dědičného hříchu a otvírá mu vstup do věčnosti. Ale tady narážíme už na druhou nesnáz: co je to onen dědičný hřích, ona tajemná vina — abychom užili výrazu Otokara Březiny — která se položila na život lidského rodu jako kletba, která rozdvojila člověka v něm samém a zároveň mu odcizila Boha i stvoření? Onen tajemný Pád, který málem připravil člověka o jeho duchovní dědictví a z kterého mohl být pozdvižen jenom tím, že vtělený Syn boží byl povýšen na kříž zaražený do Kalvárie? Křesťanství odpovídá, že to byla vzpoura člověka proti Bohu, jeho duchovní pýcha, která způsobila toto tragické rozlomení, uvedla na svět zlo, utrpení a smrt.

 

Je zajímavé, že právě učení o prvním pádu naráží na největší odpor tolika moderních lidí, a to nejenom těch, kteří věří ve vznik života z hmoty a v jeho ustavičné přetváření a zdokonalování. Lidská přirozenost se tu bouří a lidská myšlenka jako by byla pohoršena představou, že by mohlo být trestáno na jednotlivém lidském osudu něco, zač není každý člověk odpověden sám. Šlo by namítnout, že zákon dědičnosti známe už z pouhé přírody. Nikdo z nás si nedal tělo, které má, a proti svým zděděným vlastnostem musíme často bojovat vším uvědoměním a vší svou vůlí. Naše zděděná tělesná i duševní přirozenost nás často hrozí udusit; přečníváme ji s nejvyšším úsilím jenom hrotem plaménku, který hoří ve středu naší bytosti a našeho vědomí.

 

Lidský rod tvoří v jistém smyslu celek, všecky lidské osudy jsou spolu spjaty tajemným souručenstvím. Láska a nenávist si záhadně odpovídají. Život lidského pokolení na zemi není věčný: jak jednou začal, tak jednou skončí. Celé dějiny lidstva jsou dramatem, které se vyvíjí k jakémusi rozuzlení a jehož smysl nebude patrný, dokud nebude uzavřeno. Teprve potom vyjde najevo, jak byly jednotlivé lidské vůle navzájem podmíněny, jak byla jednotlivá lidská odpovědnost za skutky a za události často relativní. Zákon dědičnosti vládne v jistém smyslu i duchovnímu osudu lidského rodu. Jsme všichni zapjati do velikého proudu lidských dějin a každý z nás hraje jistou roli v nesmírném dramatu, roli, jejíž význam a místo nemůžeme nyní rozeznat. Vidíme lidské dějiny jaksi po rubu, jako nezřetelnou klikatinu švů a čar. Naše jednotlivá svoboda se tu sráží s vůlí a se svobodou druhých, s determinismem hmotné situace a hmotných podmínek, do kterých jsme byli vsazeni. Pro křesťany je tu ještě něco třetího: tajemství Boží prozřetelnosti, která vede lidstvo přímo k cíli po cestách křivých, jak říká Claudel.

Víme všichni z vlastní zkušenosti, že na našem životě leží jakási tíha, kterou musíme denně zvedat všemi silami, kterou se nám většinou daří nazvednout jenom zčásti. Na naše myšlenky a na naše skutky se vzápětí klade rez únavy a znechucení; lidské nadšení, pocit svátečnosti života, radost z toho, co jest a čím jsme sami, z toho, co děláme, mívá krátký dech: zřídka se nám podaří vyjádřit myšlenku, kterou jsme zahlédli v náhlém osvícení, a slova a skutky, na které jsme byli chvíli pyšní, kterými jsme chtěli vyjádřit, co je v nás vlastního a nejlepšího, nám vzápětí hořknou v ústech. Kolik jednotlivých lidských osudů se naplnilo zcela, uzrálo jako plod? Kolik pokořující lidské bídy, kolik porážek, zklamání a zoufalství skrývají i osudy géniů na pohled nejšťastnějších a nejharmoničtějších! Jmenujme jenom dva nebo tři nejznámější – Danta, Shakespeara, Goetha. Kolik nedožitých, nedotvořených a ztroskotaných osudů valí anonymní proud dějin!

 

Zdá se nám, že tyto každodenní porážky, tato bolestná torza, tyto nedokončené rozběhy a nedosažené výšky svědčí o tom, že je v člověku něco, co ho volá výš, než kam stačí jeho přirozené síly nahlodané zevnitř. Vynořuje se nám opět téma tajemné viny, které navazuje na téma vykoupení a zmrtvýchvstání. Nemusíme se přesvědčovat, že neseme všichni jakési tajemné břímě, které jsme zdědili se svým narozením. Náš život je utvořen z trápení a bolesti, z jejichž jádra však prýští neméně tajemný paprsek světla. Není vždycky v naší moci, aby tento paprsek nebyl časem zasut, abychom necítili jenom hořkost a opuštěnost tmy, ostré hrany břemene, které se na nás navalilo. Většinou však víme, že jsme v sobě sami udusili něco, co chtělo klíčit a hořet. V těch chvílích se o nás pokouší malomyslnost a zoufalství. Jest však ještě něco horšího: aby se malomyslnost a zoufalství neproměnily ve stav tupé strnulosti, abychom si v nich nezvykli, neochočili si je, abychom s nimi neuzavřeli ponižující kompromis.

 

Velikonočního rána se vyřinulo z otevřeného hrobu světlo, které je schopno proniknout do nejtemnějších kobek našeho vězení, rozrazit ztuhlé vrstvy naší únavy a našich špatných návyků, které jsme užuž přijímali jako svůj přirozený šat, jako svou definitivní podobu.

Ani jednotlivý lidský osud, ani lidské dějiny v svém celku nesnášejí výklad přímočaře optimistický. I lidský život zdánlivě nejšťastnější a jak se říká nejúspěšnější má svá temná místa, své tragické situace. Jenom člověk, který buď předstírá, co není pravda, anebo který žil vždycky jenom na povrchu vlastního života, který se nikdy nebyl schopen podívat sám sobě tváří v tvář, může říci, že byl vždycky šťasten anebo spokojen sám se sebou. Všichni známe tíhu, která nás táhne k jakémusi dnu, zhoubnou rez, která se klade na všechny naše okamžiky, zívnutí nudy, které nás přepadá uprostřed radosti a práce, uprostřed přátelství a lásky. Kdo udělal kdy všecko, co by byl chtěl udělat — anebo aspoň to, o čem ví, že by byl mohl udělat?

 

Při některých jubileích slavných mužů mluví slavnostní řečníci o „požehnaném životě”, o „stromě obtíženém plody“. Jenom oslavenec ví, jak taková slova znějí falešně; jenom on zná hloubku své bídy a svých vnitřních porážek; jenom on ví, že smrt pro něho přijde a přichází příliš brzo. Někteří — jako například náš Machar — vyčítali křesťanství, že vneslo do lidského pohledu na svět a do lidských dějin jistý pesimistický prvek, jisté ponížení lidské přirozenosti, fixní ideu hříchu a smrti. Jako by existoval nějaký člověk přirozený, člověk pohanský, který je ze své přirozenosti harmonický a šťastný, a na kterém se dopouštějí jakéhosi zločinu ti, kteří v něm vzbuzují pocit neúplnosti a nedostatečnosti jeho osudu!

 

S touto představou, která byla velmi pěstována hlavně v minulém století, se nutno rozloučit. Je sice pravda, že velká část pohanského lidstva hledala štěstí v kráse, v životním opojení, v tělesné rozkoši; antický člověk však věděl, jak je toto štěstí vratké a křehké, a že existuje jenom do té míry, pokud je možné zapomenout na smrt. Antický svět je ovládán pocitem tragické hrůzy. Obraz, který se ustavičně vrací v ústech řeckých básníků, je obraz člověka zoufalého v hlubokém smyslu toho slova, člověka, který nečeká nic od života, nic od smrti. „Běda, plémě lidí smrtelných,“ sténá Sofokles, „náš život se rovná nicotě, a nikdo nezná jiného štěstí než iluzi, kterou si o něm spřádá.“ V mýtu o Pandoře byla naděje ponechána světu jenom jako strašlivý podvod, věčné pokušení: to je poslední a nejhlubší slovo pohanské duše.

 

Dionýské opojení Friedricha Nietzscheho v devatenáctém století mělo také kořeny tragické a vrcholilo tragédií. Není pochyby, že jeho ozvěnou je i Sladko je žíti našeho Otokara Březiny a že je slyšíme už z hudby Beethovenovy. Je to pokus o přemožení smrti vlastními silami, tragický paradox, který chce obrátit přirozené lidské hodnoty, čerpat radost a sílu z toho, co bylo dosud člověku důvodem k smutku, k hrůze a k zoufalství. Člověk se však nemůže stát bohem ze svých vlastníc sil, proměňovat čas ve věčnost, tvořit ustavičnou radost z každodenní látky svého života, látky, která se mu vzpírá, z věcí, které nezadržitelně uvadají, schnou a padají k zemi. Dvacáté století zná jiný druh titanismu, než jaký prostupuje tvorbou Beethovenovou, Nietzscheho nebo Březiny. U těchto tří měla všecka lidská existence v čase jakýsi duchovní princip, byla obklopena nezbadatelným tajemstvím, pocitem čehosi posvátného. Z hudby Beethovenovy nebo z poezie Březinovy září nadto světlo nesmírného soucitu, nesmírné lásky, přikrývající všecko stvoření, všecky lidské tvory.

 

„Spojenci moji!“ apostrofuje Březina své nepřátele. Materialistický titanismus dvacátého století řeší tragickou záhadu lidského osudu tím, že se k ní obrací zády, že dělá, jako by neexistovala. Úzkost člověka před smrtí má být vyléčena vědeckým systémem výroby a distribuce, který bude mít automatické důsledky duchovní a mravní: všichni lidé budou usmířeni sami se sebou, s věcmi okolo sebe a se všemi ostatními lidmi. Jejich osud bude dokonale naplněn sám v sobě a ze sebe, a nebude si vymáhat odpověď na žádné transcendentní „proč“. Zatím se mají ovšem věci jinak: statisíce a milióny ujařmených bytostí, zbavených vlastní osobnosti a práva ptát se nesčíslná „proč“, sténají pod břemeny, která nosí na titánskou stavbu moderních materialistů, jako je kdysi nosili egyptští otroci na stavbu pyramid. Nahoře mává kdosi bičem, jehož není možno zdola dobře rozeznat; někteří z těch, kteří mávali bičem, jsou občas posláni na šibenici, a někteří jsou naopak po smrti nabalzamováni a vystaveni věčnému klanění davů. Jak dlouho bude trvat tato věčnost, a kdo bude věčně opatrovat tyto nabalzamované mrtvoly?

 

Klečeli jsme včera a předevčírem před hrobem Toho, který blahoslavil za svého života pokojné a lkající a ty, kteří trpí pro spravedlnost; který četl v lidských srdcích, a když mu přivedli ženu dopadenou v cizoložství, vyzval její soudce: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí první kamenem!“ Klečeli jsme u hrobu Toho, který o sobě také řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“; který se prohlašoval za vtěleného Syna Božího, a přesto nepoužil své moci, aby odpověděl těm, kteří ho vyzývali, aby sestoupil s kříže. Řekl jenom: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Od nedělního rána je tento hrob prázdný, a několik věrných si vypravuje, že Pán je živ. Pochybující Tomáš bude moci vložit prsty do jizev po Jeho ranách. Učedníci jdoucí do Emauz se dovídají z jeho vlastních úst, proč bylo nutno, aby toto všecko trpěl — a proč bude musit trpět za ním a s ním mnoho těch, kteří v něho uvěřili. Cesta byla otevřena, ale zbývá jí ještě projít. Tragika lidského osudu nemohla být rozřešena jinak než tím velkopátečním odpolednem na Kalvárii. V životě každého z nás ční tento lysý pahrbek, na kterém zápasí zoufalství s nadějí. Kéž můžeme být všichni účastníky slova, vyřčeného Tím, který procházel zavřenými dveřmi: „Pokoj vám!“

 

Nechce se nám rozloučit s velikonočními svátky. Slyšeli jsme před týdnem vzrušený hlas ženy, která přiběhla od prázdného hrobu a která vypravovala vzlykajíc, že viděla Pána. Ten, kterého pokládala za zahradníka, vyřkl její jméno: Miriam! A potom ti dva, kteří odešli minulou neděli ráno do Emauz a kteří také poznali Pána, když lámal chléb… „Zdali v nás nehořelo srdce?…“ ptali se potom sami sebe, nemohouce pochopit, že jejich oči byly tak dlouho zakryty. A dnes ráno ta scéna se svatým Tomášem, s Tomášem pochybujícím, který prohlásil před několika dny, že dokud neuvidí, neuvěří. Dnes klade ruku do rány Toho, který byl mrtev, a opět ožil, a volá: „Pán můj a Bůh můj!" Budeme si vzpomínat na tyto události a na tato slova, když nám bude nejhůř, když budeme znovu pochybovat o všem; když bude naše srdce vyprahlé a prázdné, když si nebudeme jisti ani svou láskou, ani svou vírou, a když budeme zápasit o naději z posledních sil.

Vzpomeneme si, jak to bylo, když chodil po našich pozemských cestách Zmrtvýchvstalý, se svým tělem proměněným, které bylo pořád ještě jako tělo naše, ale už nepodléhalo jeho zákonům: mohl být hned tady a hned tam, jedl a pil jako ostatní, ale zároveň procházel zavřenými dveřmi, měnil svou viditelnost a neviditelnost podle své vůle. Vzpomeneme si, že náš hmotný svět je prostoupen světem duchovním, kterému nevládne ani prostor ani čas, a že každé místo našeho prostoru a každý okamžik našeho času jsou obsaženy v tom, co nikdy nezačalo a nikdy neskončí. To, co se stalo jednou v lidské historii, trvá navždycky. Oslavujeme tajemství zmrtvýchvstání jednou za rok, ale každý rok.

 

Francouzský básník Paul Claudel napsal jednou o velikonoční noci tohle: „Oknem bez záclon vidím už dlouho hvězdu, která mi svítí vstříc. Nemohu spát. Noc mezi Bílou sobotou a Hodem Božím není na to, aby se spalo. Hory i lesy čekají. Obklopují mě předtuchou tajemného záření. Měsíc pomalu vychází, a najednou zvony v měsíčním světle, zvony jako obrovský hrozen uvnitř kostelní věže, zvony začaly dunět uprostřed noci, jako samy od sebe… Hovoří všecky najednou! Je to svrchovaný triumf, vinobraní všech hvězd. Celá osvobozená země, sama lidská duše vyráží tento výkřik opilý radostí. Nebojte se, vy, kteří spíte; je to pravda, že jsem přemohl smrt! Celá země vám ohlašuje ze všech stran, v bouři zvonů, že je to pravda, že jsem vstal z mrtvých!“

 

Přemoci smrt… Ale což nezůstala smrt dále údělem všech lidí, smrt a úzkost před smrtí? Což v nás neumírá něco s každým uplynulým okamžikem? Kolik je v naší minulosti pochováno zmrhaných úmyslů, nedodržených slibů, nesplněných nadějí! Kolik citů v nás zahynulo, takže se nám někdy zdá, jako by ten, jehož zevnější podobu dosud neseme, byl docela jiným člověkem… Tento osud sdílejí s člověkem i věci; i v nich ustavičně něco chřadne a uvadá, opotřebovává se, rozpadá v prach. Člověk se však nechce a nikdy nechtěl smířit se zákonem své přirozenosti, jako by tušil, že už v ní samé tkví símě jiného osudu. Byl vždycky — a namnoze zůstal — tváří v tvář smrti bolestně rozdělen sám v sobě: jednak nechce umřít, smrt se mu zdá obludností, která bere životu všecek smysl — jednak se zdráhá uvěřit ve věčnost, není nikdy schopen úplné nejistoty, aspoň ne z vlastních sil. Ostatně ani ti, kteří uvěřili, nejsou osvobozeni od tělesné nejistoty a úzkosti, nemohou zabránit, aby jim v zápase se smrtí nevyrážel na čele známý slaný pot. Neunikl této úzkosti ani Ten, který se stal člověkem a který se chtěl podílet s lidskou přirozeností o všecko, kromě hříchu. Krvavý pot, který prýštil z jeho čela, byl vylisován hříchy druhých, které vzal z lásky na sebe.

 

Přemoci smrt… Někteří chtějí dosáhnout tohoto vítězství tím, že se k ní obracejí zády, že se tváří, jako by jim stačila nesmrtelnost vykonaného díla, které je přítomno v životě a v paměti druhých. Třetí — a často stále tíž — si chtějí vytvořit věčnost hromadným titánským úsilím, které ponořuje jednotlivé vědomí do kolektivního vědomí společnosti, které je zcela promítnuto do hromadného vnějšího díla a uskutečňuje se v něm beze zbytku, integrálně. Neexistuje pro ně vnitřní život jednotlivých lidí, který se nikdy nemůže nasytit sám sebou a ze sebe, který se nikdy zcela nevtělí do vykonaného díla; který nemůže být nikdy docela vstřebán vztahy k druhým lidem. Jako každý rok, i letos skončí oněch čtyřicet dní, kdy Ten, jenž vyšel ze zapečetěného hrobu, chodil po prašných a kamenitých cestách této země. Podobaly se cestám našeho rodného kraje v čase velikonočním, s něžnými lístečky trávy na okrajích, zrána orosenými, se zajíkavým skřivánčím zpěvem v oblacích.

 

Jako v našem dětství, vznášelo se tenkrát nad nimi cosi mladého a teprve začínajícího, otevřený prostor světelného modra, svět naší touhy, slib nepředstavitelného štěstí, předtucha blažené a věčné Přítomnosti. Kéž to pro nás není jenom vzpomínka, kéž se nám tyto věci promění v trvalou skutečnost. Kéž v nás nikdy nepřestane hořet srdce, jako v nás hořelo cestou do Emauz, když jsme šli s ním, aniž jsme Ho poznali. Kéž ulpí na našich dlaních dotek jizvy, do které se vložily: „Můj Pán a můj Bůh!“

 

Kéž nepřestanou znít v srdci nešťastných a uvězněných, všech, kteří lkají a trpí pro spravedlnost, ony velikonoční zvony, o kterých mluví Paul Claudel: „Je to pravda, že jsem přemohl smrt; je to pravda, že jsem vstal z mrtvých!“

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

8.7.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon