Sláva koruně svatováclavské!

29.04.2020

Po velkém zklamání z výsledku rakousko-uherského vyrovnání, které nijak nezměnilo postavení Čechů v monarchii, svolil František Josef I. v roce 1867 k návratu českých korunovačních klenotů do Prahy – v květnu předchozího roku byly totiž během prusko-rakouské války tajně převezeny do Vídně.

Z obavy, aby se nestaly kořistí pruského krále Viléma I., je v jednom z posledních vlaků před příchodem Prusů převezl poslanec František Brauner a předal je do císařské klenotnice (podle informací v tisku je převážel ve starém kufru v bedně pod uhlím na tendru parní lokomotivy). Při čtení dobových zpráv je i po sto padesáti letech těžké ubránit se dojetí, s jakou úctou, nadšením a opravdovostí naši předci vítali zpět posvátné české insignie. „Dnes korunujeme my sebe láskou nejvznešenější, láskou k naší vlasti, láskou k našemu jazyku, láskou k našim právům, láskou k našemu životu! Uprostřed rozbouřeného vzteku našich nepřátel, kteří by nejraději až do kořen vyhubili veškeren národ náš českoslovanský, kteří by nejraději do všech koutů světa rozmetali prach té koruny, jíž zdobili skráně své největší a nejdražší králové naši, národ českoslovanský ve zbožné radosti nese svou korunu po vlastech na královský hrad pražský a zná i moc i cenu její.“

 

Velkolepá cesta

 

Podle představ rakouské vlády se měl návrat klenotů odehrát bez jakýchkoli národních projevů, proto byl zvláštní vlak se vzácným nákladem vypraven v noci z 28. na 29. srpna. Úřady se snažily zakázat i vítání vlaku na nádražích, ale pouze v Pardubicích okresní úřad zabránil výzdobě železniční stanice a vstupu do jejích prostor. Přesto i tam vlak zastavil a z něj k pobouřenému davu promluvil František Ladislav Rieger. Ostatně již na vídeňském nádraží přihlížely a zdravily klenoty zástupy Čechů a Moravanů, když za přítomnosti českých a rakouských hodnostářů a vojska byly překládány z kočáru do vyzdobené železniční soupravy.

                                            Klenoty byly převezeny vlakem do Prahy

 

Ani noční hodiny nezabránily, aby již od hranic Moravy na návrších neplály veliké slavnostní ohně. Na vyzdobených a osvětlených stanicích lidé zpívali národní písně, vlak vítaly vojenské salvy, zněly zvony kostelů a jásot přihlížejících: „...viděti, kterak muži, ženy, děti, starci v pozdních hodinách nočních se svými duchovními správci obklopují vlak na každé stanici a jásají vstříc koruně svatováclavské aneb kynou jí pozdrav opodál s polí a strání v záři mocných ohňů, u nichž byli prodleli od večera očekávajíce toužebně chvilky, které povezou se kolem klenoty posvátné, třeba dobře věděli, že vlak nezastaví se ani na minutu; viděti ale naproti tomu také tu nedůvěřivost vlády vtělenou v císařských četnících s nasazenými bodáky, jichž hemžilo se po celé cestě...“

 

Po pětiminutových zastávkách v noční Břeclavi, Brně, Skalici, České Třebové, Pardubicích, Kolíně a Poděbradech se v ranních hodinách vlak blížil ku Praze, kde po celou noc plály ohně a od šesté hodiny ranní se ulice plnily lidmi z celých Čech, Moravy a Slezska, přijížděli i krajané žijící i v Berlíně či v Paříži.

 

Sedm klíčníků

 

Příjezd korunovačních klenotů oznámila Praze v 8 hodin a 24 minut střelba z Vítkova. Na slavnostně vyzdobeném nádraží byly za zvuků císařské hymny protokolárně převzaty českou stranou v čele s pražským primátorem Václavem Bělským a dalšími šesti klíčníky (ti se v průběhu staletí měnili podle politických a správních poměrů). Tato tradice vznikla v roce 1791 při korunovaci Leopolda II. českým králem – jak si ji mnozí z nás pamatují z jednoho dílu televizního seriálu F. L. Věk.

                                     Pražská korunovace Leopolda II. na českého krále

 

Po jejich uložení do zaskleného arcibiskupského kočáru se třemi kočími v historických kostýmech a dvěma poslanci zemského sněmu, Karlem Sladkovským a Jindřichem Kopetzem, se průvod s dalšími sto padesáti povozy s politickými a církevními hodnostáři, jakož i se zástupci šlechty a s některými okresními představiteli vydal na cestu. Během průvodu zněly všechny pražské kostelní zvony, vyzdobené ulice lemovaly davy jásajících a zpívajících lidí, pánové smekali, prapory vojska, spolků a živnostenských jednot se před klenoty skláněly na znamení úcty. Lidé provolávali slávu nejen svatováclavské koruně, ale i Františku Palackému, Františku Ladislavu Riegrovi a dalším českým vlastencům. Na pořádek během slavnosti dohlíželi pořadatelé s bíločervenou kokardou a městským štítem na prsou.

 

Naplní se dávné proroctví?

 

Za kočáry se postupně řadily špalíry přihlížejících, a když po desáté hodině vzácný náklad dorazil k chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, konec průvodu byl ještě na Ferdinandově, dnešní Národní třídě. V chrámu sv. Mikuláše zaujaly korunovační klenoty místo u oltáře na vyzdobeném podstavci a po děkovné mši kardinál arcibiskup Schwarzenberg za posvátného ticha zazpíval slavnostní Te Deum. Poté byla skříňka s drahocenným nákladem opět naložena na kočár a po cestě, kterou bíle oděné dívky sypaly květy, pokračoval Ostruhovou (dnes Nerudovou) ulicí do chrámu sv. Víta. Z hradčanského vršku musel být úchvatný pohled na nekončící proud lidí, který se vlnil od Karlova mostu po trase korunovačních průvodů českých králů až k Pražskému hradu.

 

U chrámu sv. Víta uvítali korunu církevní hodnostáři a spolek pro dostavění chrámu se slavnostně oblečenými dělníky. Za zvuků varhan byla skříňka s klenoty uložena u náhrobku sv. Víta, kde po zbytek dne byly za dohledu čestné vojenské stráže přístupné prohlídce veřejnosti. V tento den zněly poprvé v moderní historii vojenské povely česky. Při této příležitosti byl také pořízen speciální polštář z červeného sametu s vyšitými českými znaky, na němž bývá koruna uložena dodnes.

 

V šest hodin večer byla prohlídka přes neutuchající zájem návštěvníků ukončena a klíčníci za zvuků hymny a s doprovodem arcibiskupa a českých poslanců přenesli insignie do provizorních prostor ve svatováclavském korunním archivu, kde byly zapečetěny. Na konci října následujícího roku – po dokončení úprav Korunní komnaty – byly uloženy v nové skříňce navržené architektem Josefem Krannerem do nově rekonstruovaných prostor.

Autorem úpravy korunní komory a návrhu schránky na uchování klenotů ve tvaru domečkového relikviáře byl architekt Josef Kranner

 

Na oslavu návratu korunovačních klenotů se ve vyzdobených českých městech a vesnicích pořádaly zábavy a ohňostroje, plály svatováclavské ohně a byly slouženy děkovné bohoslužby. V Praze na Střeleckém ostrově byla odpoledne v den příjezdu koruny vystrojena společná hostina pro poslance a zástupce měst a obcí. Na Letné a v přilehlých parcích v tu dobu probíhala mohutná národní slavnost, které se podle dobového tisku zúčastnilo více než třicet tisíc lidí. Byla postavena obrovská provizorní restaurace, lidé poslouchali hudební produkci českých spolků, zpívali národní písně a večer sledovali velkolepý ohňostroj – poté na Vítkově, Petříně a na Bílé Hoře zaplály slavnostní ohně...

 

Nelze než obdivovat tu tehdejší svornost, lásku k vlasti a úctu k předkům a jen doufat, že se vyplní tehdejší proroctví v Národních listech:

 

„Dovedli nás zmořiti bídou strašlivou, dovedli nás odstrčiti od všeliké činnosti veřejné, dovedli nám spoutat ruce, dovedli nám i ucpat ústa... ale tu stejnou krev v žilách našich, ten stejný cit v prsou našich, tu jednu mysl v hlavách našich: díky Bohu nedovedli ještě vyhubit a nedovedou nikdy více! Sláva koruny svatováclavské nezahyne na věky a nedá zahynouti ani nám ani budoucím!"

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

8.7.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon