Jak Čechové ke lvu přišli

30.05.2020

 

Dobytím Milána se čeští rytíři natolik vyznamenali, že jejich činy vešly do kronik i erbovních bájí. Veršovaná Dalimilova kronika tvrdí, že právě tehdy si Češi vydobyli znamení lva, jež dodnes patří k našemu státnímu znaku.

 

V lednu 1158 bylo završeno diplomatické úsilí pražského biskupa Daniela a císař Fridrich vložil na skráně českého knížete Vladislava zlatou korunu, kterou ho učinil králem.

Královský titul byl ve středověku chápán jako symbol vrcholného mocenského postavení, v praxi měl však v různých zemích poněkud odlišný význam a vážnost. Čeští panovníci o jeho udělení museli složitě vyjednávat. České země byly totiž volně přidruženy k Svaté říše římské, v jejímž čele stál volený císař. Říše měla původně spojovat všechny křesťanské státy západní a střední Evropy. Ještě na přelomu 10. a 11. století císař Ota III. (980-1002) koncipoval tuto Říši jako federaci čtyř oblastí: Itálie, Galie čili Francie, Germánie a Slovánie. Toto pojetí se ovšem nepodařilo prosadit. Od počátku 12. století už bylo jasné, že pod pravomoc císařů spadají především německé země a v jisté míře i státy v jejich bezprostředním sousedství – tedy na jihu italská Lombardie, na západě francouzsky hovořící Burgundsko a na východě český přemyslovský stát. Tím větší význam mělo pro české panovníky získání královského titulu. Nešlo o pouhé slovo, nýbrž o vyjádření vlastní výjimečnosti a samostatnosti, a to zejména ve vztahu k Říši.

 

Král Vladislav nebyl prvním českým vládcem s královskou korunou na hlavě. Stejnou hodnost získal v roce 1085 již jeho dědeček Vratislav I. Vratislavův titul byl jen osobním vyznamenáním, neměl tedy dědičný charakter a královi potomci byli opět „pouhými“ knížaty. Vyvíjeli proto cílevědomé politické aktivity, aby tento stav změnili. Příležitostí k tomu se stala i situace v roce 1157, kdy vyvrcholily spory císaře Fridricha I. zvaného Barbarossa čili Rudovous (1122-1190) s mocnými městy na severu Itálie, vedenými Milánem. Na říšském sněmu ve Wormsu císař prezentoval své rozhodnutí vyřešit tento konflikt silou. Žádal přitom podporu nejen od říšské aristokracie a od svých spojenců v Itálii, ale také od zástupců evropských vládců. Svojí podporou císaře ujistil například anglický král Jindřich II. Jednoznačně největší pomoc mu však tehdy poskytl český kníže Vladislav a jeho schopní vyjednavači. Čeští vyjednavači, biskup Daniel a vzdělaný Vladislavův kancléř Gervasius, s císařem předem dojednali adekvátní cenu: český panovník obdržel královskou hodnost a vládu nad územím Budyšínska (později známého jako Horní Lužice) v dnešním Sasku.

                                                         Vladislav II. českým králem

V Itálii s předstihem

 

Císaři se jeho „platba předem“ v podobě Vladislavovy královské korunovace bohatě vyplatila. Vladislav totiž uměl ve svých mužích probudit válečné nadšení, odvahu a jak se později ukázalo, také potřebnou samostatnost a vynalézavost. Účast Čechů na milánském tažení přitom vůbec nebyla samozřejmostí. Základní povinností českých rytířů sice bylo kdykoli tasit meč a riskovat život, jednalo-li se o obranu vlasti, vůbec však nebyli povinni účastnit se bojů v cizině. Tuto velmi sympatickou a dnes fatálně opomíjenou zásadu považovali urození bojovníci za nedotknutelnou a žárlivě ji střežili. Vladislav proto k účasti nikoho nenutil, zato dal vyhlásit, že uvítá dobrovolníky toužící po hrdinských činech, slávě a bohaté odměně. Jeho výzva byla natolik působivá, že se mu v krátkém čase podařilo shromáždit nečekaně velké množství vojska, snad až 10 000 bojovníků.

 

Vladislav uměl nadchnout druhé i proto, že on sám měl dobrodružného ducha. Roku 1147 se účastnil Druhé křížové výpravy do Palestiny, bojoval proti Saracénům v Malé Asii, finančně podpořil opravu největšího křižáckého hradu Krak des Chevaliérs v Sýrii, který byl tehdy poškozen zemětřesením, a při návratu z této exotické výpravy ještě podnikl pozoruhodnou cestu přes Byzanc a Kyjevskou Rus. Nyní tedy stálo před tímto činorodým mužem a jeho Čechy nové dobrodružství.

 

V květnu 1158 české vojsko pozdvihlo do výše bojové růžové praporce a udeřilo do velikých bubnů, o jejichž zvuku se pak v Itálii ještě dlouho vyprávělo. Výprava započala. V čele vojska se ubíral král, jeho mladší bratr a častý válečný spolubojovník, kníže Děpold, i pražský biskup Daniel (v jeho doprovodu se výpravy účastnil také kronikář Vincencius, který nám o těchto událostech zanechal písemné svědectví). Jelikož sbírání říšského vojska trvalo císaři Fridrichovi podstatně déle, než svolání vojska českého, rozhodl se král Vladislav na nic nečekat a zamířil se svými muži přes Tyroly rovnou do Itálie, jaksi na vlastní pěst. Již koncem června české vojsko stanulo před branami nepřátelského města Brescie. Místo přímého útoku je Čechové jen oblehli a odřízli od zdrojů zásobování v jeho venkovském okolí (tyto zdroje pak během obléhání potřebovali a spotřebovali sami). Brescijští měšťané proto začali s Čechy vyjednávat a když o měsíc později dorazil k Brescii s říšským vojskem císař Fridrich, mohl se mu zde Vladislav pochlubit prvním válečným úspěchem, kapitulací města. Spojená vojska pak vyrazila západním směrem, k Milánu.

                                                      

Odolen a Bernard

 

Hlavní překážku na cestě k milánským hradbám tvořila v červenci 1158 rozvodněná řeka Adda. Mosty přes řeku Milánští pobořili. Zároveň z protilehlého břehu řeky sledovali situaci a střelbou z luků bránili obléhatelům v pokusech o možnou opravu. Císařské vojsko se tak „zadrhlo“ u pobořeného mostu před městečkem Cassano (dnešní Cassano d´Adda), kde založilo tábor. České vojsko postoupilo poněkud jižněji a utábořilo se u vesničky Conegliano. Tři čeští bojovníci se projížděli po břehu řeky a zkoumali, zda by ji přece jen nebylo nějak možno překročit. Když se jim jedno z míst zdálo k takovému riskantnímu pokusu vhodné, nezaváhali a vrhli se do proudu rozvodněné řeky.

 

Přechod byl asi náročný a jeden z trojice Čechů v půli cesty otočil koně a vrátil se zpět, druzí dva však pokračovali v cestě a nakonec se jim podařilo řeku úspěšně přebrodit. Objevili tak přechod, přes který se vzápětí vydalo celé Vladislavovo vojsko. Oni dva stateční rytíři se jmenovali Bernard a Odolen (podle druhého z nich se asi nazývá středočeská obec Odolena voda). Milánské oddíly střežící ústí pobořeného mostu u Cassana si povšimly až se značným zpožděním, že míli jižně od jejich pozic překonalo řeku české vojsko. Jejich překvapení bylo dokonalé a nezbylo jim než ustoupit za městské hradby. Čechové i císařští pak začali opravovat cassanský most, po kterém se již následujícího dne mohlo Fridrichovo vojsko přepravit. Teprve potom, 6. srpna toho roku, bylo zahájeno skutečné obléhání onoho velikého a dobře opevněného města.

                                  Češi se po překročení řeky Addy střetli s Milánskými

 

Bylo, nebylo…

 

Příběhů o „rekovných skutcích“ při dobývání Milána kolovalo ovšem v prostředí české šlechty mnohem více a díky invenci vypravěčů časem dále košatěly. V Dalimilově kronice z počátku 14. století již tvoří vyprávění o milánském tažení celý sled takových epizod. Ty byly pro jejího autora i dobovou „historickou paměť“ koneckonců důležitější, než faktografie v té době už dvě stě let starých událostí. Kronika si například plete osobu krále Vladislava a jeho děda, krále Vratislava, zato ví přesně, že prvním rytířem, který zdolal milánské hradby, byl Čech, který za to dostal do erbu znamení zlatého žebříku.

 

K nejpůvabnějším historkám z milánského tažení patří následující vyprávění: Čeští bojovníci se jednoho dne dozvěděli, že se o nich v celé Lombardii vypravují děsivé pověsti. Čechové jsou podle nich nějaký zvlášť ukrutný národ, který si císař přivedl odněkud z divočiny. Kanibalové a spíše démoni, než lidé. České rytíře to samozřejmě nejprve urazilo, pak se ale rozhodli tyto pověsti podporovat, protože strach nepřítele, to už je jeho poloviční prohra. Proto vždycky když Miláňané pozorovali s hradeb jejich tábor, opékali Češi, jako správní lidožrouti, nad ohništěm figury nemluvňat nebo uťatých lidských končetin, jež vymodelovali z knedlíkového těsta, což pozorovatelé z dálky samozřejmě nemohli poznat. Když se pak chystal útok na milánské hradby, opatřili si čeští bojovníci všelijaké děsivé masky, barvili si obličeje a zdobili se rohy a zuby zvířat. Obráncům tím prý naháněli takovou hrůzu, až jim padaly zbraně z rukou.

 

Taková originální kronikářská vyprávění mají asi základ v reálných událostech a vzpomínkách účastníků, jiná jsou naopak s největší pravděpodobností převzata z literatury.  To se týká například příběhu o rytíři Ješkovi. Ten prý při nečekaném výpadu do města ukořistil milánskou korouhev, a když s ní prchal, spustili Miláňané v bráně mříž, která přeťala trup rytířova koně na dvě poloviny. Hrdina ovšem útok přežil a s ukořistěnou trofejí šťastně dorazil do českého tábora. Prakticky stejný motiv se vyskytuje v oblíbeném středověkém románě o Dětřichovi z Verony. S českým hrdinou Ješkem byl asi propojen kvůli znamení poloviny koně, které používaly rody pánů z Dlouhé vsi, z Malovic a z Pardubic (půlka koně v městském znaku Pardubic tedy nijak nesouvisí s dostihovým závodem Velká Pardubická, ale má původ mnohem starší).

 

Jak se dobývá velkoměsto 

 

Když se počátkem srpna 1158 císařské vojsko shromáždilo pod hradbami Milána, dorazily k němu další posily v podobě oddílů jeho italských spojenců z Pávie, Lodi a odjinud. Přesto bylo dobytí města velmi náročným úkolem. Miláno disponovalo mohutným opevněním s baštami hradního typu a početnou vojenskou silou. Kdyby došlo k útoku, který by umožnil soustředění obhájců na obranu jednoho konkrétního místa, měli by větší naději na vítězství, než útočníci. Císař proto rozdělil armádu podle počtu milánských bran na sedm kontingentů. Každý z nich pak útočil samostatně na předem určenou bránu, což Milánské nutilo „bojovat na mnoha frontách“. Sám císař Fridrich dobýval s jádrem svého vojska jižní bránu směřující symbolicky k Římu. Milánští velitelé se rozhodli zabránit tomuto sevření z mnoha stran nečekaným výpadem z města, který by je narušil. Poměrně velká vzdálenost mezi jednotlivými sbory obléhatelů takový protiútok umožňovala.

                                                         Mapa Milána v době obléhání

 

Podle zjištění milánských zvědů byly nejslabším z těchto sborů oddíly porýnských rytířů vedené císařovým bratrem Konrádem, které obléhaly severní bránu do města, zvanou brána svatého Diviše. Milánští přichystali k zamýšlenému výpadu velké množství bojovníků, které vedl nejvýznamnější milánský vojevůdce Tazzo de Mandella, v českých kronikách označovaný také jako Decius nebo Stacius. Síla milánského výpadu porýnské rytíře zcela zaskočila. Začali před náporem zmateně ustupovat a císařův bratr se dokonce ocitl v akutním ohrožení života. Vzniklou situaci jako první zpozorovali Češi a bez zaváhání vyrazili spojencům na pomoc. Úder české jízdy, vedené králem Vladislavem, zastavil milánský výpad a zatlačil nepřátelské bojovníky zpět do města. Vladislav v tomto boji před bránou svatého Diviše dokonce osobně zabil milánského vojevůdce Tazza. Císař pak svěřil obléhání této severní brány Čechům. Milánští prý měli po této příhodě z českých bojovníků ještě větší obavy a bránu svatého Diviše, jako jedinou ze sedmi obléhaných bran, nechali úplně zazdít.

 

Letní vedro a protahující se obléhání vyčerpávalo síly i zásoby obou stran, obránci, odříznutí od možnosti zásoby i počty vojsk doplňovat, byli ovšem v podstatně nevýhodnějším postavení a rozhodli se proto nakonec zahájit vyjednávání o kapitulaci. Neobrátili se ovšem přímo na císaře, ale na českého krále, respektive na jeho rádce, pražského biskupa Daniela, který byl jednak citlivým vyjednavačem a jednak dokonale ovládal italštinu.

 

Počátkem září byly podmínky míru dojednány a císařské vojsko otevřenými branami vstoupilo do města. Miláňané se museli císaři obřadně vzdát, jejich vůdci před ním poklekli bosí a v oděvech kajícníků. Dále se museli zavázat k obnově měst Como a Lodi, která před tím pobořili kvůli jejich spojenectví s císařem, a zaplatit císaři pokutu ve výši 9120 hřiven stříbra. (Císař z této částky ihned věnoval 1000 hřiven králi Vladislavovi). Na druhé straně bylo Milánským povoleno zachování jejich opevnění i právo volit si vlastní konzuly, což Milánští připisovali přímluvě českého krále.   

 

O třech králích, Šalamounově svícnu a Brunvíkově lvu  

 

Z obsazeného města si pak vítězové odnesli také patřičnou kořist hmotné i duchovní povahy. Ve starobylém milánském chrámě svatého Eustorgia byly uchovávány v kamenném sarkofágu relikvie považované za tělesné ostatky tří králů-mágů: Kašpara, Melichara a Baltazara, kteří podle biblického vyprávění kdysi navštívili v Betlémě novorozeného Ježíška. Podle legend byli králové pohřbeni kdesi v Persii, jejich původní hrob však objevila křesťanská císařovna Helena (255-330) a nechala jejich ostatky převést do Milána. Také český král získal dobytím Milána předmět, který byl obestřen posvátnou úctou – starobylý sedmiramenný svícen, tzv. menoru, o kterém se věřilo, že za starozákonních dob stával v Šalamounově chrámě v Jeruzalémě, odkud jej v roce 70 odnesli římští legionáři. Vladislav svícen odvezl s sebou do Prahy a v roce 1162 ho daroval kostelu svatého Víta na Pražském hradě. Horní část tohoto svícnu se později ztratila, jeho podstavec je ale v chrámovém pokladu pražské Svatovítské katedrály uchováván dodnes.

              Z původního ukořistěného svícnu zbyla jen nádherně zdobená patka a noha

 

Významný podíl českého krále na dobytí Milána se císař rozhodl ocenit ještě jinak. Ve vojenském táboře pod milánskými hradbami, před očima vítězných vojáků i poražených Miláňanů se podruhé konal obřad Vladislavovy korunovace. Tentokrát s velkou slávou a ohromným publikem. Důvodem opakování obřadu byla patrně snaha zdůraznit Vladislavovy zásluhy a důstojnost jeho nové hodnosti před jeho bojovníky i před spojenci z Říše. Barbarossa měl navíc k této věci po ruce mimořádnou rekvizitu. Vzácnou a bohatě zdobenou královskou korunu, kterou mu na začátku tažení poslal jako dar anglický král Jindřich II., aby jej ujistil svou podporou. Právě tuto korunu se císař rozhodl použít a během korunovace ji vložil na Vladislavovu hlavu, jako insignii dědičného krále. Podle Dalimila prý přitom Vladislav obdržel i nový znak. Odložil starší erb přemyslovských knížat, kterým byla orlice s plaménky na křídlech, a přijal znamení královského lva. Tento údaj je však sporný a mezi odborníky neexistuje shoda, kdy se vlastně erb s českým lvem objevuje poprvé. Obvykle se má za to, že nejstarším dokladem erbu lva u přemyslovských vládců je až jeho vyobrazení na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha z roku 1213.

                                                   

Každopádně jde o doklad z doby časově již dosti vzdálené době krále Vladislava. Barevná vyobrazení celého českého znaku pak máme doloženy z doby ještě o něco mladší, ze sedmdesátých let 13. století. Při úvahách o počátcích českého znaku bývají ovšem nepatřičně opomíjeny naše raně středověké mincovní ražby. Je sice pravdou, že náměty nejstarších z nich byly voleny z obecné křesťanské symboliky a přebírány z cizích vzorů, právě ve druhé polovině 12. století však toto pojetí výzdoby českých mincí končí a začínají se ustalovat motivy heraldické, konkrétně obraz lva, který se prvně objevuje již na denárech Soběslava II. (1173-1178), pocházejících z doby blízké životu krále Vladislava.

 

Kronikářská zpráva spojující se získáním erbu lva právě Vladislavovu osobu se v tomto světle už nezdá nijak nepravděpodobná. Na konci 14. století vznikla v Čechách rytířská prozaická skladba o dobrodružstvích fiktivního knížete Bruncvíka. Její hrdina konal statečné činy, procestoval daleké země a získal si přátelství lva, jemuž zachránil život, a který jej pak všude doprovázel. Obraz lva si proto Bruncvík dal i na svůj štít. Tato skladba, vlastně erbovní legenda vysvětlující vznik českého znaku, je plna symbolů a jinotajů a mnozí badatelé proto považují postavu statečného Bruncvíka za alegorickou připomínku krále Vladislava. Poukazují přitom nejen na údaj o získání nového znaku po vítězství u Milána, ale i na jeho někdejší účast v Druhé křížové výpravě. Vladislav při ní navštívil Konstantinopol a východořímského císaře Manuela Komnena (1118-1180), od nějž obdržel čestný dvorský úřad tzv. stratora, jehož tradičním oděvem bylo červené roucho s vyšitými stříbrnými lvy. Je snadno možné, že si tehdy Vladislav tento symbol oblíbil, a když se později konala jeho milánská korunovace, učinil si z něj nový, královský, znak.

 

Na rozdíl od titulu svého děda Vratislava obdržel Vladislav královskou hodnost jako dědičnou, tento detail byl však později císaři Svaté říše římské jaksi pozapomenut a nechtěli jej Vladislavovým nástupcům přiznat. Sám Vladislav se později dostal do sporů se svým někdejším patronem a spolubojovníkem Fridrichem Barbarossou a Vladislavova syna Bedřicha dočasně připravili o trůn příbuzní z jiné linie přemyslovského rodu (později se na trůn vrátil, ovšem jen s titulem knížete).

 

Teprve v první třetině 13. století se pak podařilo králi Přemyslu Otakarovi I. dosáhnout potvrzení dědičnosti českého královského titulu, a to písemnou formou od papeže i císaře. Jak výslovně uvádí text listiny známé jako Zlatá bula sicilská, nešlo tehdy o udělení nějakého nového privilegia, ale uznání starého práva, které bylo nespravedlivě přehlíženo. Dávného nároku českých panovníků na svébytnost a suverenitu. Nároku, za který Čechové prolévali krev i v oněch dávných bojích pod hradbami Milána. 

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

 

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

24.6.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon