Jak se nám narodila vlajka

13.06.2020

 

Neobyčejnou vlajku naší republiky zná každý její občan. Historii jejího vzniku a osobnosti, které u něho stály, však už tolik známé nejsou. Dvanáctého června letošního roku uplynulo sedmdesát let od úmrtí jejího duchovního otce, archiváře a heraldika Jaroslava Kursy.

 

Už v letech první světové války se Národní rada československá v Paříži vážně zabývala otázkou symboliky budoucího samostatného státu. S vlastním návrhem nové vlajky přišel i generál Milan Rastislav Štefánik. Všechny snahy však narážely na řadu obtíží, a definitivní řešení celé otázky bylo proto odsunuto až na poválečnou dobu.

Český stát měl svůj prapor už ve středověku. Jak můžeme vidět na dávných vyobrazeních z 11. století, šlo zpočátku o úzký cípatý praporec, tzv. gonfanon, patrně zlaté barvy. Přemyslovští vládci později kladli na praporce své erbovní znamení (plamenná orlice) nebo používali praporce světle červené barvy.

 

Když se ale koncem 12. století stal trvalým znakem českých králů dvouocasý lev, byl na červených praporcích vyšíván jeho obraz, případně byly zhotovovány ze dvou pruhů látek v barvách odvozených ze znaku, tedy červené a bílé. Stejně jako královský znak, i prapor mohl tehdy representovat buď samotné České království, nebo celý státní útvar Koruny české, tedy i Moravu a Slezsko, ačkoli ty měly i své vlastní zemské znaky.

 

V novověku byl červenobílý prapor symbolem emancipačních a státoprávních snah národa v habsburské monarchii a stal se samozřejmým koloritem vlasteneckých aktivit. Na rozdíl od praporu je vlajka až novodobého původu. Souvisí s mořeplavbou a v českých zemích začala být používána teprve v průběhu 19. století. Prapor označuje znamení pevně připevněné na žerdi, vlajka je naopak vztyčována na lodní stěžeň nebo svislý stožár pomocí pohyblivého lanka.

                                                        Korouhev českého království

 

Červenobílý, to se mě líbí

 

Vlajka příležitostně vyvěšovaná českými vlastenci měla stejnou podobu jako historický prapor: tvořily ji dva vodorovné pruhy, horní bílý a dolní červený. Výjimky z této zvyklosti byly vnímány jako symbol revoluce či odporu. Například pražští studenti během revolučních bojů roku 1848 používali občas prapory úmyslně obrácených barev, tedy s červeným pruhem nahoře a bílým dole. Tradiční podoba, tedy s bílým pruhem nahoře a červeným dole, byla během první světové války používána v československých legiích. Zde byla doplňována dalšími symboly, jako vyšitým obrazem svatováclavské koruny či erby Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

 

Bezprostředně po 28. říjnu 1918 byla červenobílá vlajka prohlášena za oficiální symbol republiky. Bylo to řešení přirozené, ale jen přechodné. Vždyť prakticky totožnou vlajku používalo i sousední Polsko a podobnou mělo i Rakousko. Slováci navíc právem očekávali, že budou na vlajce společného státu také nějak symbolicky zastoupeni.

 

Od poloviny 19. století používali Slováci jako svůj národní symbol bílý dvojramenný kříž, vyrůstající z modrého trojvrší v červeném štítě. Vycházel z erbu uherského království, ovšem barva trojvrší byla změněna ze zelené na modrou. Slovenské národní barvy jsou díky tomu shodné s barvami slovanské trikolóry, jež byla také vlajkou carského Ruska (a je znovu vlajkou Ruska současného).

                                                           Kursovy návrhy z roku 1919

 

Tatáž sestava barev byla také oblíbená na Moravě, protože odrážela barvy moravského zemského znaku červenobíle šachované orlice v modrém štítě. Modrá barva se tak stala předpokládaným doplňkem českých barev na budoucí vlajce. Ostatně i zmíněný návrh generála Štefánika s touto barvou počítal. Tradiční české barvy na ní tvořily jakýsi zaoblený klín lemovaný modrým polem. Na střed vlajky pak byly umístěny zlaté litery ČS – monogram republiky.

 

S vlastními návrhy přicházeli jak amatérští tvůrci, včetně zahraničních krajanů, tak i četní profesionální výtvarníci. Do diskusí kolem nových státních symbolů aktivně vstupovali i členové prestižního Uměleckého sboru Památník odboje, například František Kupka, Václav Špála nebo architekt Vlastimil Hofman, kteří potvrdili výběr barev budoucí vlajky.

 

Z předkládaných řešení si získal určitou popularitu další návrh generála Štefánika, který vypracoval společně s grafikem Vojtěchem Preissigem: pět vodorovných pruhů (červená, bílá, modrá, bílá, červená), přičemž střední modrý pruh byl dvojnásobné šířky než ostatní a nesl na středu čtveřici bílých pěticípých hvězd, reprezentující čtyři země republiky.

                                            Návrhy grafika a malíře Vojtěcha Preissiga

 

Byl to ovšem návrh zcela ahistorický, silně ovlivněný estetikou vlajky americké. Podobně tomu ostatně bylo i s řadou dalších návrhů s hvězdami a pruhy, které předkládal Preissig. Nicméně na jednom z nich, poněkud připomínající vlajky Kuby a Portorika, se již objevil modrý klín.

 

Návrhy profesora Jaroslava Bendy se podstatně více přidržovaly české tradice, kromě doplňkové modré barvy však používaly i černou barvu a husitský kalich. S řadou návrhů přišel také architekt Jaroslav Jareš. Mnohá z jeho řešení obsahují motiv klínu, proto bývá někdy označován za spoluautora později přijaté vlajky. Jeho návrhy však nikdy nekombinují modrý klín s tradičními dvěma barevnými pruhy českého praporu. Koncem roku 1918 byla konečně ustavena oficiální „znaková“ komise odborníků, která měla otázku nových státních symbolů, zejména vlajky, definitivně vyřešit.

 

Ani Tatry, ani lóže

 

V komisi zasedli renomovaní odborníci, jako byl profesor Gustav Friedrich, ředitel zemského archivu J. B. Novák, dr. Václav Vojtíšek z archivu města Prahy, ředitel archivu Ministerstva vnitra Ladislav Klicman i zástupci umělecko-historické a výtvarné obce, jako sochař Josef Šejnost, kunsthistorik V. V. Štech nebo grafik František Kysela, který dal konečnou výtvarnou podobu schválené trojici znaků republiky pro různé účely státní reprezentace (šlo o tzv. malý, střední a velký znak).

 

Na návrzích těchto znaků se podílel i skromný zaměstnanec archivu Ministerstva vnitra, rodák z Blovic na Plzeňsku a vzdělaný znalec heraldiky Jaroslav Kursa. K práci v komisi byl přizván, aby připravoval grafické podklady pro jednání (společně s G. Friedrichem přitom vytvořil i návrh zcela nového zemského znaku pro Podkarpatskou Rus, která do té doby žádný znak neměla).

                                                    Heraldik a archivář Jaroslav Kursa

 

Komisi postupně předložilo své návrhy celkem pět výtvarníků: Kupka, Benda, Jareš, Hofman a Preissig. Žádný z nich však odborníky nepřesvědčil. 4. července 1919 proto prezentoval členům komise svůj vlastní návrh Jaroslav Kursa. Byla to tradiční dvoubarevná česká vlajka, doplněná v žerďové části modrým klínem sahajícím do třetiny jejího listu.

 

Tato vlajka byla 30. října 1919 komisí schválena a v podobě vládního návrhu předložena parlamentu. Po připomínkách výtvarníků byl nakonec klín protažen až do poloviny vlajky, při poměru jejích stran 2:3. Takto vzniklý rovnoramenný trojúhelník zpočátku působil nezvykle a vyvolával dokonce podezření, zda nevnáší do státní sféry symboliku známou z tehdy módních okultních spolků.

 

To byl ovšem jen jeden z mnoha svévolných výkladů, které nelze spolehlivě doložit. Ve skutečnosti jde jen o originální a z hlediska estetického nepochybně velmi zdařilé řešení, jak do tradičních českých barev vkomponovat modrý prvek. V této podobě byla vlajka přijata a zakotvena v Ústavě z 30. března 1920. Stala se výrazným a dnes již nezaměnitelným symbolem naší republiky.

 

V době německé okupace (1939-1945) bylo její užívání pochopitelně zakázáno, nicméně i vlajka tzv. Protektorátu vycházela z jejích barev (tvořily ji tři horizontální pruhy – bílý, červený a modrý). Exilová vláda tehdy samozřejmě nadále používala „Kursovu“ vlajku s klínem, takže se stala symbolem odporu proti okupantům.

 

Po válce se stala opět vlajkou Československa. Byla jí až do rozdělení společného státu v roce 1992, aby se vzápětí stala vlajkou nově vzniklé České republiky.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde  

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

24.6.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon