Jaderná nálož u Štěchovic

26.06.2020

Proč štěchovický poklad ovlivňuje ještě dnes, desítky let po skončení Druhé světové války, životy lidí, kteří se pustí po jeho stopě? A proč je po celou tu dobu v hledáčku tajných služeb několika zemí? Nahlédl snad za kulisy této záhady i předčasně zesnulý poslanec Miroslav Ransdorf?

 

V únoru 1946 proběhla na území Československa tajná akce americké armády, jež způsobila diplomatický skandál a vyvolala dlouhodobý zájem hledačů pokladů i tajných služeb. Speciální tým amerických pyrotechniků a zpravodajců tehdy vyzdvihl z podzemní štoly ve Štěchovicích u Prahy jednatřicet beden neznámého obsahu, které tam ukryli nacisté těsně před koncem války, a bez vědomí československých úřadů je dopravil do americké okupační zóny v Německu. Následně došlo k prozrazení a oficiálnímu navrácení beden. Co však bylo jejich původním skutečným obsahem a motivem celé akce, je však dodnes zahaleno tajemstvím.

                                           Jaký byl skrytý účel štěchovické elektrárny?

                                           

Nacisté uložili zjara roku 1945 na různých místech Evropy uloupená umělecká díla, archivní materiály i výsledky vědeckého výzkumu z válečných let. Jedna z oblastí, kde byly tyto cennosti ukládány, se nacházela pouhých 20 kilometrů jižně od Prahy. Začínala u Davle, na soutoku Vltavy a Sázavy, a táhla se přes Neveklovsko na východ, kde byla ohraničena linií měst Benešov a Olbramovice. Jižně dosahovala až k Sedlčanům.

 

Šlo o proslulý ráj skautů a trampů ve středních Čechách. Tento kraj, odpradávna osídlený ryze českým obyvatelstvem, byl v letech německé okupace za Druhé světové války vyňat z území Protektorátu Čechy a Morava a podřízen přímo Říši pod Výcvikový prostor SS - Čechy. Současně bylo rozhodnuto o vystěhování veškerého českého obyvatelstva (celkem 30 000 lidí), a nově zřizované „Hospodářské dvory SS“ měly být v budoucnu základnami nového německého osídlení.

 

Nacistické úřady dobře znaly předválečné jazykové mapy a jedním z jejich záměrů na Neveklovsku a Benešovsku bylo cílené narušení zdejšího jazykově kompaktního českého území. Prostor měl ovšem širší využití: byl především cvičištěm, a vysídlené vesnice sloužily jako dělostřelecké cíle. Tak zlikvidováno 125 českých obcí. Na území Výcvikového prostoru vznikaly i vojenské školy SS. První z nich byla ženijní škola v Hradišťku u Štěchovic, vedená odborníkem na opevňovací práce a zaminování objektů Standartenführerem Emilem Kleinem. Na území Výcvikového prostoru probíhala také výstavba a zbrojní výroba. Pracovní silou zde byli vězňové z nově zřízeného tábora u Hradišťka, jímž prošlo více než 5 000 vězňů z celé Evropy. Někteří z nich v dubnu 1945 budovali i štolu u Štěchovic, jejíž obsah, v podobě tajemných beden, vyzdvihli po válce Američané.

 

Věc nejvyšší důležitosti

 

Co mohly bedny obsahovat? Uvažuje se o zlatu, finanční hotovosti nebo památkách nevyčíslitelné ceny. Obsahem však mohlo být i něco jiného, například výsledky nacistického raketového výzkumu a vývoje proudových letadel. Tajné továrny byly za války rozesety po celém Německu i okupovaných zemích. V pražských Letňanech nacisté vyvíjeli bezkřídlý letoun, tedy něco, co by mohlo být označováno jako UFO – neidentifikovatelný létající objekt. V utajovaných továrnách tehdy pracovalo kolem čtrnácti milionů lidí. Velel jim jediný muž – technik, stavitel a generál SS Hans Kammler. Tento významný nacistický pohlavár hovořil o štěchovické agendě jako o věci nejvyšší důležitosti.

 

Už v roce 1935 začala ve Štěchovicích výstavba přehrady. Na Kammlerovu přímou intervenci, navzdory obtížným válečným podmínkám, byla v roce 1941 dokončena a uvedena do provozu. Byla přitom projektována jako přečerpávací, k běžnému zásobování elektřinou ji tedy nebylo možno využít. Zato však byla využitelná v jaderném výzkumu pro proces tzv. luminiscence, využívajícího vysokých dávek světla s upravenými vlnovými délkami při obohacování uranu. Nacisté se těmito technologiemi intenzivně zabývali.

 

Utajovaným obsahem beden tedy mohla být i dokumentace jedné z linií německého jaderného výzkumu. V dubnu 1945 padlo rozhodnutí z vyšších míst SS, nařizující uložení tajemných beden ve Výcvikovém prostoru u Štěchovic. Jeho realizací byl pověřen velitel ženijní školy v Hradišťku Emil Klein. V době Pražského povstání velel jednomu proudu německých bojových formací útočících na Prahu v rámci tzv. operace Wallenstein. Byl pověřen likvidací mostů přes Vltavu. Může mu být přičteno k dobru, že tuto část rozkazu nesplnil. Z bojující Prahy uprchl a ne zcela jasnými cestami se octl v americkém zajetí.

                                   Mapa zabrané oblasti pro cvičiště ženijní jednotky SS

 

 

Tichý Američan v Praze

 

Osud tzv. štěchovického pokladu je po válce úzce spojen s aktivitami americké tajné služby v Československu. V souvislosti s tím bývá zmiňováno působení šéfa americké vojenské mise v Praze, syna českých emigrantů a majora tajné služby OSS, Charlese Kateka. Do Prahy přijel již 10. května 1945. Využíval znalosti češtiny k navazování kontaktů s politiky i zaměstnanci státní správy a spolu se svými spolupracovníky shromažďoval informace, použitelné v počínajícím souboji se Sovětským svazem.

 

Propagandistický film Tichý Američan v Praze z roku 1978 líčí Kateka jako hlavního organizátora odvozu štěchovického pokladu. Skutečnost byla ovšem jiná. Katek o přípravě akce věděl, byl však proti ní a varoval, že poškodí zájmy Spojených států. Rozkaz byl však jednoznačný a přišel z nejvyšších pater americké tajné služby.

 

Podle oficiální verze začala celá akce na podnět francouzských orgánů. Američanům předaly výpověď válečného zajatce Scharführera SS Günthera z podzimu 1945, ve které hovoří o tom, že zná místo jižně od Prahy, kde jsou uloženy nacistické materiály mimořádné hodnoty. Francouzi údajně informovali i československé úřady, které však zprávě nevěnovaly pozornost. Američané naopak reagovali okamžitě a v únoru 1946 zmobilizovali své agenty v Československu (není náhodou, že v té době byl v blízkosti štěchovické přehrady zaznamenán pohyb neznámého muže, který objekt fotografoval).

 

Současně byl vyslán zvláštní americký tým s úkolem vyzdvihnout uložené materiály a dopravit je do okupační zóny US Army ve Frankfurtu nad Mohanem. V čele skupiny stál zpravodajský důstojník William J. Owen. Jejími členy pak byli vojáci a pyrotechnici vedení kapitánem Stephenem M. Richardsem. Kromě toho se výjezdu do Štěchovic zúčastnil kanadsko-americký reportér Lionel Shapiro, dva francouzští zpravodajští důstojníci a německý zajatec Aschenbach, který měl výpravu dovést k místu uložení. Celkem patnáct osob.

 

Do ČSR přijeli 10. února 1946 v koloně čtyř vozů – jednoho štábního speciálu a tří náklaďáků. Oficiálním důvodem bylo pátrání po hrobech sestřelených amerických válečných pilotů. Šlo samozřejmě jen o krycí legendu. Na zpřístupnění štoly u Štěchovic pak Američané pracovali plných 36 hodin. Pyrotechnik Richards zneškodnil německé miny a s pomocí navijáku umístěného na voze se podařilo bedny vyzdvihnout.

V únoru 1946 přijíždí na Hradišťko skupina amerických vojáků doprovázená německým důstojníkem Günterem Aschenbachem a odváží bez vědomí československých úřadů tajemné bedny

 

Na zpáteční cestě 12. února večer se od amerického komanda oddělil vůz s pyrotechniky Richardsem, Fultonem a Urquhartem, kteří zamířili za zábavou do pražského hotelu Alcron, údajně oslavit Richardsovy narozeniny. Owen s nákladem, zpravodajci a zbytkem týmu dorazil během noci do americké zóny v Německu. Asi v touž dobu se československé orgány, na podnět řadových policistů a vojáků z Hradišťka, začaly věcí zabývat. 13. února bylo ve Štěchovicích zahájeno vyšetřování a v Praze došlo k zadržení tří amerických pyrotechniků vyspávajících po oslavě v Alcronu. Bylo to téměř neuvěřitelné: policejní vyšetřovatelé u nich našli rozkaz k vyzvednutí beden i nevyvolaný fotografický film, dokumentující jeho průběh! Projevili tím Američané absurdní dávku neprofesionality, nebo šlo o něco jiného?

 

15. února 1946 předala československá vláda americkému velvyslanci Steihardtovi protestní nótu, požadující navrácení odvezených beden. Z diplomatického hlediska to byla pro americkou stranu nepříjemná patálie. A právě do této atmosféry vyšel článek jednoho z účastníků akce, reportéra Lionela Shapira, uveřejněný 26. února 1946 v listu Pittsburg Press. Autor v něm barvitě líčí odvoz beden ze Štěchovic a vyzrazuje čtenářům jejich počet i obsah. Nejzajímavější je jeho zmínka o úplném seznamu českých kolaborantů Gestapa.

                               Prohledávání lokality ve Štěchovicích probíhalo už od 50. let

 

Američané bedny oficiálně vrátili 2. března 1946. Teatrálně je přivezli až na Pražský hrad, všechny však byly již otevřené a Shapirem uváděný seznam se v žádné z nich nenacházel. Šlo jen o méně významné dokumenty z úřadu K. H. Franka. V rozporu s obvyklou německou důkladností nebyl v žádné z beden nalezen výčet, co by měla obsahovat, a deponovaný materiál byl již značně navlhlý. Pokud ale seznam kolaborantů původně v bednách byl a Američané si ho chtěli ponechat, proč o něm novinář Shapiro psal? Ostatně, proč byl vůbec indiskrétní reportér členem týmu?  Nebo šlo Američanům právě o to veřejně sdělit, že takovým seznamem disponují? Byla celá akce mystifikací? 

 

Československá Státní bezpečnost si to zjevně nemyslela. Naopak, v letech 1949 -1963 uskutečnila v okolí Štěchovic opakovaný průzkum s využitím moderní techniky i psychotroniků. Při posledním z nich byla lokalizována rozsáhlá štola, najednou však byl vydán rozkaz pátrání ukončit. Prý z obavy, že by se mohly objevit dokumenty ohrožující vysoce postavené soudruhy.

 

Teprve v roce 1968 bylo v okolí Štěchovic opět živo. U nedaleké Davle probíhalo natáčení amerického válečného filmu režiséra Roberta Guillermina Most u Remagenu, jež mohlo sloužit jako zástěrka, umožňující CIA vyzdvihnout, to, co nemohlo být odvezeno v únoru 1946. Snad i tato teorie byla důvodem, proč bylo v 70. letech pátrání StB obnoveno a při čtrnácté správě vznikl tým, který měl hledat nacistické skrýše po celé republice. Jeho úspěchy však byly mizivé.

  Státní bezpečnost Emila Kleina tvrdě vyslýchala za použití násilí a drog dlouhých 18 let.

 

 

Posametové hledání

 

K průzkumu u Štěchovic došlo i brzy po roce 1989. Ministra vnitra Jana Rumla tehdy navštívil jakýsi pan Cunningham z Kanady, který tvrdil, že má informace o uložení pokladu poblíž Hradišťka u Štěchovic. Prostředníkem dohody mezi Cunninghamem a ministerstvem vnitra se stala firma Omnipol. V rozsáhlé smlouvě bylo jasně stanoveno, kdo bude průzkum financovat a jak bude rozdělen případný nález.

 

Celá akce však málem skončila katastrofou. Při průzkumných výkopech na vrchu Medník nedošlo sice k žádnému objevu, zato však k narušení vrstev v místě geologického zlomu. Pátrání se jevilo jako naprostá a nákladná blamáž. Během prací však technici radiorozvědky zachytili zvláštní radiový signál, který kdosi, patrně neznámý agent střežící zdejší skrýše, z prostoru Medníka vysílal. Technikům se nepodařilo lokalizovat zdroj vysílání, nicméně samo odchycení signálu naznačuje, že dění v blízkosti Štěchovic sledovali neznámí „strážci“ ještě desítky let po válce.

 

Krátce po tomto oficiálním pátrání se objevili také amatérští hledači, kteří se hledání štěchovického pokladu věnovali řadu let – Josef Mužík a sudetský Němec Helmuth Gaensel, který osobně znal esesáka Kleina z Hradišťka. Gaenselovo pátrání podpořil v roce 2010 i mediálně známý americký právník Ed Fagan. Těmto aktivitám se sice dostalo široké publicity, úspěch se však nedostavil.

 

Neutuchající dění kolem štěchovického pokladu dalo vzniknout řadě teorií. Jedna z nich předpokládá, že hlavní částí pokladu jsou čísla a hesla nacistických kont. Mělo by jít o anonymní konta, zřízená již v roce 1935. Nevztahují se na ně předpisy týkající se německých bankovních účtů z válečných let, ani nejde o prokazatelně zcizený židovský majetek. Konta údajně stále existují a prostředky na nich uložené dnes dosahují pohádkových hodnot.

 

Klíčem k nim je osobnost šéfa nacistických tajných továren Hanse Kammlera. Toho Kammlera, kterému tolik záleželo na dokončení štěchovické elektrárny. On a jeho spolupracovníci prý na konci války neuposlechli Hitlerova rozkazu zlikvidovat protokoly z válečných výzkumů. Místo toho uložili dokumenty a finance ve Švýcarsku. Čísla a hesla kont byla rozdělena mezi jednotlivé členy Kammlerovy skupiny, kteří je drželi v tajnosti.

 

Sám Kammler se v posledních dnech války pohyboval v blízkosti Štěchovic a některé verze jeho životopisu dokonce uvádějí, že zde zahynul. Podle názoru mnoha badatelů byl však Kammler ve skutečnosti přepraven do Spojených států v rámci tzv. akce Paperclip, během níž došlo k transportu řady nacistických vědců, o jejichž znalosti Američané stáli. Existují ale také úřední dokumenty, které tvrdí, že Hans Kammler naopak dožil v socialistickém Československu pod ochranou StB, které poskytoval informace a kontakty až do roku 1972.

 

V době politického uvolnění na jaře 1968 se prý v Kammlerově brněnském bytě uskutečnila schůzka osob zainteresovaných v otázce švýcarských kont. Bankovní údaje k nim byly zašifrovány do výtisku knihy C. S. Forestera Křižník Artemis, který byl svěřen do úschovy nejmladšímu z přítomných, manželovi jedné ze tří Kammlerových dcer. V roce 1980 se narážka na šifry s čísly kont objevila v televizním seriálu Třicet případů majora Zemana. Chtěla StB skrze tento slavný normalizační seriál zasvěceným sdělit, že o existenci kont ví?

 

V roce 2011 otázku bankovních účtů opět připomněl americký právník Ed Fagan. Sdělil českým médiím, že jej kontaktovala Kammlerova pravnučka s nabídkou, že mu za sedm milionů dolarů odprodá čísla i hesla účtů ve Švýcarsku, které se může pokusit vybrat. Fagan prý podezřelou nabídku odmítl a varoval švýcarské banky před pokusem o podvod.

Hledání štěchovického pokladu po roce 1989 je spojeno se jmény Helmuta Gaensela a Josefa Mužíka

 

Zaminovaná minulost

 

Žena vystupující jako dědička Hanse Kammlera kontaktovala i další osoby v České republice, některým z nich se však zároveň svěřila, že se obává o život.

 

S aktivitami kolem kont může souviset i případ českého poslance za KSČM Miroslava Ransdorfa. Ten byl 3. prosince 2015 zadržen v Curyšské Kantonalbank a obviněn z pokusu o neoprávněné vybrání peněz, ale vzápětí byl opět propuštěn a obvinění bylo staženo. O co šlo, se asi v úplnosti nikdy nedozvíme, neboť brzy po svém návratu ze Švýcarska poslanec Ransdorf náhle zemřel.

 

Ale vraťme se ještě k historii nepochybných aktérů štěchovické záhady. Již koncem roku 1946 Američané nečekaně vydali československým orgánům esesáka Kleina z ženijní školy v Hradišťku, který bedny ukládal. StB jej tvrdě vyslýchala za použití násilí a drog dlouhých 18 let. Postupně jí sdělil sedm míst, kde prý jsou ukryty cenné dokumenty, všechna označená místa se však ukázala jako falešná stopa. Během věznění ve Valdicích byl v roce 1963 v jedné cele s tehdy rovněž krátce uvězněným Helmutem Gaenselem (podle některých zdrojů byl tehdy Gaensel použit StB jako provokatér). Klein mu prý místa úkrytů důvěrně sdělil a Gaensel později pátral právě podle těchto údajů, avšak neúspěšně.

 

O Vánocích roku 1964 byl Emil Klein náhle propuštěn a bylo mu dovoleno odejít do Spolkové republiky Německo. Údajně šlo o výměnu za významného československého agenta s krycím jménem Abel. V takových případech je ovšem obvyklé, že propouštěný je zavázán k další spolupráci. S jakými úkoly odcházel do své vlasti Klein? To už se od něho nedovíme. Stejně jako pravdu o štěchovickém pokladu. Zemřel v únoru 2010 v Mnichově a svá tajemství si pravděpodobně vzal s sebou na věčnost.

 

Co bylo nebo stále je obsahem pokladu? Podle některých autorů by jím mohl být například i před válkou záhadně ztracený „rotschildovský archiv“, obsahující utajované transakce a finanční toky utvářející dějiny dvacátého století. Význam takového nálezu by byl zásadní. Štola, ze které kdysi američtí vojáci vyzdvihli bedny s neznámým obsahem, byla prý zaminována třiceti kilogramy trhavin. Nepochybujme o tom, že případné odhalení alespoň některých informací by mělo explosivní sílu ještě podstatně větší.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

24.6.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon