Apoštol českého baroka

16.07.2020

Před 120 lety se narodil Zdeněk Kalista, muž políbený múzami dějepisectví i lyrické poezie. Jak podotkl literární kritik Bedřich Fučík – z jeho literárně-historické působnosti by se uživilo několik přičinlivých literárních historiků od doktorátu až do konce života.

                      Zdeněk Kalista ‒ historik, básník, literární kritik, editor a překladatel

 

Zdeněk Kalista je bezesporu jednou z nejzajímavějších postav české kultury dvacátého století, jež nebylo jen bouřlivou kulisou osmdesáti dvou let jeho života, ale svými prudkými zvraty hluboce zasáhlo do jeho životního osudu a obdivuhodného díla.

 

Kupředu levá

 

Dospívání tohoto rodáka z Nových Benátek nad Jizerou se neslo ve znamení prvních básnických pokusů a postupného odklonu od katolictví, jež mělo jinak u Kalistů domovskou adresu, výrazně doleva. Aktivně se již v začátcích studia na Karlově univerzitě zapojil do kulturní i politické činnosti mladých levicových intelektuálů. „Všude ho bylo plno, vždy bylo kolem něho živo, […] hotový arbiter elegantiarum, sám střed anebo jeden ze středů kruhů mladého literárního života,“ vzpomínal Bedřich Fučík. Krom čilé angažovanosti v literárních časopisech levicové, ba i otevřeně ateistické orientace (Ruch, Volná myšlenka aj.), byl roku 1920 spolu s Nezvalem či Seifertem při založení Svazu komunistické mládeže.

 

Navázal úzké přátelství především s Jiřím Wolkrem, s nímž si dokonce vyměnili tituly svých básnických prvotin – původní Kalistův titul Host do domu zdobí knižní debut Wolkerův a naopak Ráj srdce debut Kalistův. Podobné naladění obou přátel je z Kalistových prvních knižně vydaných veršů znát – vyzařuje z nich tatáž naivita a sentimentalita, totéž mísení náboženských motivů, tatáž na člověka a lidskou soudržnost zaměřená pozornost. „Přijmi je v ráji/ a do srdce svého/ a v ten den nejposlednější/ svět celý vezmi do něho/ a všichni ať se tam navrátí/ a nikdo se neztratí,“ prosí za lidi Boha, který je proň pouhou literární postavou, průmětem představ o světlých zítřcích. A to vše v rámci „rozohnění plným žárem svého mládí“, planoucího pro myšlenku komunismu a zůstávajícího spíše u salonního nadšení bez poznání jeho pravé podstaty. „Půjdeme spolu:/ já a ty, ubohý bratře. / A půjdeme do bitvy/ a postavme se/ s rozžatými svíčkami uprostřed…“ sní.

Básnická prvotina „Ráj srdce“ se měla původně jmenovat „Host do domu“, ale vyměnil si její název s přítelem Jiřím Wolkerem
                              

 

Změna kursu

 

Přišel rok 1923 a s ním i pozvolný Kalistův přerod a trhání přátelského přediva s dosavadními druhy horujícími pro revoluci mas. Jedním z důležitých momentů, které ovlivnily změnu Kalistova nazírání na skutečnosti tohoto světa, byla otcova smrt – naráz do reality všedního dne proniklo něco, nač v Komunistickém manifestu nenacházel odpověď. 

 

Jistou příbuznost můžeme najít v druhém faktoru, a sice ve studiu historie pod vedením proslulého Josefa Pekaře. „A zdálo se mi, že moje studium minulosti jako takové, bez žhavého vztahu k problémům přítomným, dalo jinou gravitaci mému vnitřnímu životu,“ bilancoval po letech.

                                    

V neposlední řadě také svou roli sehrála poznávací cesta do Itálie, kterou ještě jako deklarovaný ateista absolvoval se přítelem Josefem Knapem. Nezaměnitelná atmosféra italské krajiny s impozantními stavbami, v nichž to z každého kouta dýchá vznešeností, slavnostností a velkolepostí, z prostoru, v němž „dřímají vášně“, nenechala Kalistu vlažným. Když se stal svědkem jednoho procesí, měl tendenci poodstoupit, aby jakožto stojící nebyl tak na očích, leč „v tu chvíli jako by mne něco zezadu popadlo za hrdlo a mocně stlačilo k zemi. Ateista klečí, a dokonce, když Sanctissimus přechází kolem, se pokřižuje, jako se křižoval ve svém dětství.“ Ne, nešlo o náhlou konverzi mladého komunisty, jen o jeden z prvních znatelných půlkroků k ní.

                                   Jednu z knih věnoval i svému učiteli Josefu Pekařovi

 

Když pak píše v roce 1928 Italský skicář, předjímá v úvodu, že nejde o cestopis, nýbrž o snahu zachytit „duchové panorama země“. Zachycuje je se schopností vidět a žasnout a s netajenou básnickou invencí, s níž popisuje, kterak „dlouhý hvízdot rákosu obráží se v bezmocné hladině a tuto šedou hru stínů pohlcuje prázdný pocit samoty“, jakkoli mu „stromy, vrchy, města i oblaka nejsou než pozadím“.

                                                          

 

Mé milé baroko

 

To již ale dávno „načichl“ barokem, jemuž se během oné cesty před pěti lety s Knapem potutelně usmíval. Barok jej pohltil při psaní disertační a posléze i habilitační práce o Humprechtu Janu Černínovi z Chudenic, zadané mu prof. Pekařem. Následují desítky knih a odborných článků, jako České baroko, Tvář baroka, Valdštejn nebo Cesty ve znamení kříže, v nichž se zaměřil na působení českých misionářů v zámoří. Neuvízl však jen v barokní epoše, vracel se i do středověku, jak je tomu v knize Blahoslavená Zdislava nebo Karel IV. a jeho duchovní tvář.                                                

Velice čtivé a fundované knihy z pera tohoto předního znalce a propagátora doby barokní docházely uznání mezi odbornou i laickou veřejností. Kalista (spolu s Vilémem Bitnarem a Josefem Vašicou) otevřel tuto dosud neprobádanou epochu čtenářstvu, jež ji dosud častovalo kritickými odsudky a přezíravostí, odhalil, kolik hodnotného duchovního bohatství se v ní skrývá. Právě hledání duchovního habitu doby bylo poznávacím znamením Kalistových děl. Odrážel se v něm vliv Pekařův a jeho pojetí smyslu dějin, spočívajícího ve vnitřním, myšlenkovém světě toho kterého období.

                                                                Jeho vášní bylo baroko

 

Kalista býval „podezírán“ z toho, že baroku straní kvůli své katolicitě, jíž mají lidé s barokem spojenou. Byla to ovšem celková vnitřní spřízněnost, co jej k němu poutalo, nikoli jen jeho religiozita. Sám to ostatně potvrzoval, když důvody svého přilnutí k baroku spatřoval „v principech, které utvářely jak charakter můj, tak charakter jeho“, a to právě „v osudových danostech hlubinného rázu duchovní výbavy epochy“. Jednou takovou osudovou daností bylo směřování k věčnosti skrze věci časné, „přiblížení se k Bohu skrze tento svět“, stejně jako prostupování kultury, krajiny, víry i všednosti, „nejnaturalističtějšího s absolutně duchovým“.

                 

 

Smíření

 

O opravdové Kalistově konverzi však můžeme hovořit až v souvislosti s jeho vězněním v 50. letech. Dne 5. července 1952 byl (po zatčení v roce 1951) ve vykonstruovaném procesu za velezradu a podvracení republiky odsouzen k 15 letům vězení. Proces vysílal rozhlas. Jeho matka se při vyslechnutí rozsudku sesula bez známky života k zemi. „Kdybysme měli pouštět každýho na pohřeb ňaký starý báby, mohli bysme to tu zavřít!“ zněla zamítavá odpověď na Kalistovu žádost o povolení účastnit se matčina pohřbu.

 

 A tak jako stála otcova smrt u Kalistovy počáteční konverze, stála smrt matčina u jejího završení. Za mřížemi Kalistův vnitřní život dospěl k splynutí s Kristem a víra přijatá konečně i srdcem mu byla velkou posilou v přečkání 9 let, které si nakonec odseděl. Z vězení si v roce 1960 odnášel „sto čtyřicet korun; za sto dvacet si koupil kalhoty, se zbylými dvaceti dojel na Spořilov, kde mu manželka dva dny nato řekla: ,Ale já tě tady zadarmo živit nemůžu!‘ “ zaznamenal ve svých denících Ivan Diviš, jenž připojil osobní vzpomínku, jak mu Kalista projevoval vděk za to, že se k němu jako jeden z mála po propuštění znal.

                Pamětní deska na budově základní školy v rodných Benátkách nad Jizerou

 

Když mu pak z tria Hrubín – Seifert – Závada, jimž adresoval prosbu o pomoc, odpověděl jediný Seifert, lze se jen těžko divit, že vyvíjel snahu vrátit se zpět k oficiální vědecké a publikační činnosti, aniž by si s režimem zadal víc, než by musel. Od poloviny 60. let se živil editorstvím a překlady italské literatury, časopisecky vycházely i nějaké jeho statě. V červnu roku 1968 byl přijat zpět na fakultu, leč přednášení mu zmařil příjezd „bratrů z krve Kainovy“ (K. Kryl).

 

Do roku 1970 ještě stihl vydat nějaké knihy, načež se nuceně stáhl do ústraní a psal do šuplíku, respektive pro exilová nakladatelství. V roce 1975 jej postihla téměř úplná slepota. Její prožívání najdeme v básnické sbírce Veliká noc, jež vyšla v nakladatelství Poezie mimo domov a která je záznamem pobytu jeho duše, řečeno s Ivanem Olbrachtem v „žaláři nejtemnějším“.

 

Dvojznačně znějí jeho verše „zrak můj se vyprázdnil do dna/ od věcí vezdejších“, zvíme-li, že je vyprázdněn „od všeho života“, „sám bez života“. Básník je v koncích. „Ztratil jsem slova, jimiž jsem zaklínat dovedl/ i přivolat znovu vše nepřítomné“, lká a nedokáže se zbavit pocitu prázdnoty a samoty – ozvěny to Italského skicáře. Přesto cítí, že je třeba „bojovat proti osudu/ i připravovat pohřeb“. Nakonec u básníka přece jen přichází cosi jako smíření, když vyznává: „S velikou nocí/ na tebe, Kriste můj, čekám/ nehybně dlouho, / zda zazním se zvony neuvěřitelnými/ v rozbřesku rána.“

 

„Kdopak by v tomto světě lži a perverze chtěl žít přes 100 let?“ psal v jednom dopise Františku D. Merthovi. Nežil tak dlouho – se „zvony zazněl“ ve věku 82 let, 17. června 1982.

 

Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2020, který si můžete objednat (levněji než ve volném prodeji) zde.

Sdílet...
Please reload

Články podle kategorie
Please reload

Nejnovější články

8.7.2020

Please reload

Archiv článků
Please reload

RSS Feed

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon